Reality show

Pozor, neměním téma svých webových stránek, jen mně toto označení přišlo přesně na místě k následujícímu „povídání“.

Televizní nabídka na všech programech už nás doma natolik „zpracovala“, že máme vytipované jen a pouze opravdu vybrané pořady. Jakékoli jiné, zvláště pak filmy, které snad podtitulkem aspoň trochu lákají jsou zpravidla zařazeny na dopoledne, brzké odpoledne nebo noc, takže pro běžného pracujícího smrtelníka naprosto nevhodně. Občas si vzpomenu a naprogramuji video… Výsledkem je, že zpravidla jediným puštěným programem jsou zprávy a předpověď počasí.

Navíc se v současné době, kromě běžně otravných a snad stále delších reklam (taky se vám zdá?), začala vnucovat lákadla na nejnovější původní seriály a hit světových obrazovek – reality show. Už u upoutávek jsem se zařekla, že TO já tedy sledovat fakt nebudu a dost mě obtěžují přímé vstupy v nečekaných okamžicích. No nic, vypnout televizi stále ještě umím.

Převážný čas mé jednotýdenní „letní“ dovolené byl spojen s velkou oblačností a přeháňkami, takže se nám ani zvířeně do mokré trávy nijak moc nechtělo. Vzali jsme tedy zavděk i možností zalistovat v televizním programu a najít něco koukatelného.
Osvědčenými programy jsou pro takové chvíle pohádky. Tedy, nevím jak vy, ale my se s manželem věk-nevěk  koukneme rádi. A abych zůstala u zvířecího tématu, zaradovala jsem se u titulku Domeček u tří koťátek. Hned jsem vyhlásila, že zítra k snídani pouštím tuto pohádku.

Manžel se zhrozil hororu hned po ránu, já kontrovala, že když máme 2 mladé kočky a kotě, tak je to vlastně reality show.

Pohádka upoutala hned nejlépe jak mohla - hlasem Františka Nepila (právě čtu jeho Střevíce z lýčí a jako bych ho slyšela) a obrázky od Aleny Zmatlíkové. Díl začal  tím, že všichni okolo v ulici uklízeli a tak se koťata odhodlala taky k jarnímu gruntování. Okamžitě jsem začala hledat, kde se povalují ta naše mňoukadla, ať se koukají koukat , že by třeba taky... No, jo... blbost.

Když jsem pak viděla, jak to těm kresleným kočičákům "jde od ruky", tak jsem vlastně ráda, že se naše fenky a čičouni před vysavačem klidí ven nebo do dostatečných výšin a že jedinou uklízecí mánií je pravidelně kradená (já vím, KDO!) mycí houba z dřezu a umyvadla.

Každopádně byl ale inspirující čistící stoj, který ve finále vše zdárně vyřešil - zaparkoval před domem (obsluha ani nevystoupila), nasunul dovnitř hadici a uklidil, vycídil, vyčistil a vypral – nakonec zvládl i ta vlastním „úklidem“ ušmudlaná koťata. Tak ten bych brala taky.

No řekněte, není tohle pohádka z opravdového života? Ne, že by se nějaký ten milion nehodil…

září 2005