PEJSKAŘ - úvaha   převážně  nevážná

Tento článek jsem napsala v dubnu 2006 do klubového Zpravodaje a věřím, že alespoň trošku pobaví každého příznivce psích kamarádů. Zde jej uveřejňuji v plném a původním znění.

Před více jak rokem jsem se rozhodla setřít pel své chovatelské nevinnosti, ale o tom Vám napíšu až příště… Každopádně jsem si „přinucena okolnostmi“ musela trošinku rozšiřovat obzory a hlavně se stále dokola obírám tím, jak jsem ke špicům přišla, kam jdu a co cestou se špici u kotníků zažívám. A tak mě napadl námět, kterým vás snad trochu pobavím.

Pominu administrativní záležitosti spojené s vlastnictvím psa. Ty si nastávající majitel zjistí na začátku a pak už je buď nepotřebuje nebo s přibývajícím počtem psích kamarádů se mu stávají hravě zvládnutelnou rutinou. O těch, co si myslí, že pes je vážně jen a pouze věc, tato úvaha převážně vážně není… Mnohem pestřejší je život se psem jako takový.

Stejně jako u jiných zájmových činností braných alespoň trochu vážně, se dá vypozorovat, že „člověk kynologický“ je svérázný druh, lišící se pouze stupněm „postižení“.

Základním stupněm je, dle mého osobního rozdělení, majitel: koupí či jiným získáním pejska nebo fenky libovolné rasy, barvy, velikosti se zpravidla změní minimálně jeho rytmus dne. A to i v případě, že se jedná o „antouška, který přiváže čokla k boudě a pak už jen nosí cosi k snědku a vyměňuje vodu (v lepším případě). V koutku duše věřím, že takových je snad opravdu málo a že i ně jednou dojde… Už jste taky slyšeli pravidlo, že pes nemá být zadarmo? (…a za kytky se neděkuje, pak prý nerostou…)

Druhým stupněm je majitel více psů: platí pro něj totéž, jen potřeby dvou nebo vícehlavé smečky se násobí.

Třetí stupeň pejskaře už je o začínající posedlosti, protože se majitel snaží psovi nebo psům věnovat nejen při zajišťování základních životních potřeb. Ať už formou amatérské výchovy, základního výcviku nebo jen mazlením, hrou, procházkami a společným sportováním se  milovník psa snaží trávit společné chvíle aktivně a s láskou.

Z milovníka psa se pak už dále profilují více či méně „profesionálně“ zaměření vystavovatelé, chovatelé a sportovní kynologové. Tento čtvrtý stupeň by šel jistě dále mnohem podrobněji členit, ale v principu jde o to, že ve vzájemných rozhovorech, chatech, e-mailech a jiných způsobech komunikace je pes skloňován ve všech pádech, vytváří se vlastní slovník a vyznavači každého plemene vědí, proč to „jeho“ je to nej…, ale berou většinou na vědomí i samotnou pestrost druhu.

Výjimkou z takové výměny příspěvků pak není například ani věta (a to cituji: Vladimíro, Olgo - to přece dá rozum, že dávat kousat psům patří mezi klasické vzdělání ženy  - dámy jistě prominou). Jaké kynologické zaměření měla pisatelka na mysli, je nabíledni, a já se přesto necítím jako naprostý nedouk.

Pro budoucnost doufám, že se budu setkávat s pejskaři pouze třetího a čtvrtého stupně, protože s nimi si budu mít co říct a také se od nich něco nového, zajímavého a užitečného dozvím, i když to třeba v životě nevyužiji. Problém je v tom, že na vlastnictví psa není nutné mít „řidičák“, a spoléhat se na zdravý rozum a lidskou odpovědnost je utopie.

Proto mne pobavil alespoň „Průkaz pejskaře“, který dostal při nějaké příležitosti od kolegů, kteří mě znají, můj manžel. V té době jsme měli doma dvě chlupatá špicí potěšení Cairu Malé slunce (Betty) a Karolínu Zlatý prach (Kara). Nacházela jsem se už pár let ve stupni č. 3 a naše holky byly sluníčka všedního dne, která nedovolila po práci lenošit a poskytovala uklidnění při hlazení spících kožíšků. „Průkaz“ tak na chvilku rozesmál a po čase skončil v zásuvce.

Špic – jako plemeno ve všech barvách a velikostech – mne okouzlil natolik, že se o něm snažím od počátku získávat dostupné informace. Byť nečlenka klubu, jsem si půjčovala Zpravodaje, pročítala je a alespoň anonymně hledala spřízněné duše na internetu. Už v úvodním představení na svých webových stránkách jsem napsala, že internet je nebezpečný. Jak jinak také nazvat situaci, kdy objevíte chovatelskou stanici, kde se narodila krémová a možná trpasličí štěňata, když si to spojíte s povědomím, že krémová barva není právě častá a že i trpaslíků se také moc nerodí… Duše milovníka psa se zatetelila a červíček pokušení byl na světě.

Doma jsem nenápadně „pošťuchovala“ manžela zjištěnými informacemi, vytištěnými obrázky, možností získat fenku. Když jsem oznámila, že se pojedu na psí nadělení podívat, bylo jasné, že manžel rezignoval. A když jsem se mu v podvečer telefonicky ohlásila, že vyjíždíme z Moravy zpět do Čech, položil jen lakonickou otázku, kolik (ne v kolik!) nás má čekat.

Když jsem po návratu domů vyndala Lady – Pompon Chérie Boheme – z přepravní krabice, tak ji pěkně přivítal, zvedl se, sáhl do zásuvky a na konferenční stolek před sebe postavil Průkaz pejskaře, který se tímto rozšířením smečky naplnil… Ani po dvou letech nikdo z nás ten „průkaz“ neuklidil. Pobaví vás taky?

  1. Pes nesmí do domu
  2. Dobře, pes smí do domu, ale nesmí se dotýkat nábytku
  3. Tak jo, pes smí na nábytek, ale nesmí spát s lidmi v posteli
  4. Pes smí do postele, kdy si vzpomene, ale nesmí pod peřinu
  5. Pes smí spát pod peřinou každou noc
  6. V noci smí být s člověkem pod peřinou jen jeden pes
  7. Dobrá, tedy dva psi, ale nikdy víc
  8. No ...

Tak jsem dnes amatérský vystavovatel (Lady má zapsán titul Junior šampióna ČR). A snad budu i chovatel. V době vydání tohoto klubového Zpravodaje bude zřejmé, jestli se u nás narodila trpasličí (a snad i krémová) štěňátka. Zveme vás proto na naše stránky www.webpark.cz/caneadandy. Pokud ano, mám pro vás připravené na začátku  slíbené povídání…

Všem špicím přátelům sepsala a mnoho štěstí přeje
Dagmar Davidová

červen 2006

Počet přístupů: