MŇOUKÁNÍ

Říkali kočičáci, že bych na ně neměla pro štěňátka zapomínat...
Naše kočičí parta je teď v rámci chovatelských starostí trošinku mimo hlavní dění, ale i tak jsou rovnocenou součástí naší smečky. Rozhodně nikdo nezanedbává jejich misky, záchůdek i čas na pohlazení se najde.

A tak mě napadlo povídání o mňoukání. Proč?

Znáte to - kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem? V tom případě jsem jen jeden. Cizí řeči pro mne zůstaly už od školních let nedobytnou tvrzí, jediné na co se "chytám" je slovenština a brněnský přízvuk. Po krátké chvíli v přítomnosti příslušníků těchto lokalit jsem bleskově infikována a z čestiny ujíždím. Potom ještě po letitých zkušenostech a s notnou dávkou fantazie rozeznávám co mi asi chce mé PC, když na obrazovce "anglicky pokřikuje"  chybovou hlášku.

Lidská, stejně jako zvířecí komunikace, je kapitolkou sama pro sebe. Stejně jako máma spolehlivě  rozezná pláč svého potomka v hordě dalších dětí na pískovišti, dá se rozlišovat i hlasový projev chlupaté smečky, s kterou sdílím jednu střechu nad hlavou.

Fenky vezmu jen zkrátka, je to přece tentokrát kočičí povídání - Betynka štěká "normálně" a umí pěkně temně vrčet. Karolínka každé štěkání zahajuje zavytím indiánského válečníka, ale o tom už jsem někde psala. Lady má na můj vkus docela ječák a podle štěkotu těžko uvěřit, že není hysterka, ale naštěstí opravdu není.

Kočky sice nekomentují "vetřelce" za dveřmi a štěkot v televizi, ale jinak je jejich hlasový repertoár a upovídanost mnohem větší a barevnější. Každopádně jsou tak trošku záhadné i tím, protože jejich projevy zpravidla neodpovídají postavě.

Jája - naše nejstarší bílomourka, je nejmenší ze všech, drobounká kočina, na které je hubený i ocásek. Moc toho nenamluví, občas se zapomene a výjimečně přede. V okamžiku, kdy tahle číča mňoukne, vím s naprostou jistotou, že je zle. Někdy proto, že ji větší kočičáci trošku perou kožich, ale většinou mám zle já osobně. Její intenzivní, načuřené až vzteklé mňoukání se zpravidla ozývá u mých nohou, když funguji u kuchyňské linky. A podle zvuku, byste odhadovali pořádného tygra.
V kuchyni zpravidla nestíhám koukat na to co, dělám rukama, a současně na to, kam mohu šlápnout. Jája předvádí na podlaze taneční kreace mezi mými kotníky, jejichž uměleckým vrcholem je kočka postavená na zadních nohách do celé své výšky a podle stupně "rozrušení" se hlavičkou otírá o kolena nebo ji používá jako beranidlo na zdůraznění svých nepochybných práv na cosi speciálního k snědku. Výsledný bojový úder hlavou by jí mohl delfín závidět.

Sisina - kočička želvička má stále překvapeně vykulený pohled a je převážně docela mírná a tvárná. Od malinka při příchodu do místnosti  mňoukne vychovaně čau a občas si povídá jen tak, sama pro sebe. Jako kotě chodila způsobem - co krok, to mňouk.
Teď už to většinou působí jako že se něčemu diví, ale protože nečte noviny, kdo ví... Tenoulinké mňoukání by člověk od čtyřkilové vazbičky nečekal, ale je to tak. Jen někdy, většinou v kočičí pranici, nasadí docela nebezpečně znějící mňouko-vrčo-jek a zapojí všechnu svou sílu. Naštěstí, na rozdíl od Jáji, se mnou nebojuje při nutných pečovatelských úkonech.

Kubík - černobílého kocourka už jsem představovala i samostanými foto-povídánkami. Je to macek, který dorostl velikosti Sisinky, i když zatím oslavil tenprve jeden rok života. Uvidíme, jestli z něj nebude ještě větší šelmička. Od malinka vrká jako holoubek, takže to nelze přisoudit "následkům" kastrace. Normálně mňouknout jsem ho snad ještě neslyšela a když už, tak je slyšet spousta otazníků na konci věty... Zato předení zvládá ze všech nejlépe, přede pořád - při odpočinku, při mazlení, při běhání po dvorku, při jídle i když vymýšlí na kočičí kamarádky nějakou tu čertovinu. A ty teď vymýšlí skoro pořád...

Kdyby se mi počítaly i ty zvířecí řeči, tak jsem na tom s cizími jazyky, myslím, docela dobře, i když nejsem Jiřík ze Zlatovlásky.

červen 2006

Počet přístupů: