KOČIČÍ  ZPRÁVY  OD  SISINKY

Toto povídání jsem napsala pro www.kocky-online.cz, a ke svým stránkám jej připojuji jako bonus pro návštěvníky.

Ahoj všichni kočkomilové.

Jsem kočka Lea z OS podbrdsko (původně). Na listopadové umísťovací výstavě na Chvalské tvrzi jsem se schovávala za záclonkou, aby mě nikdo neodnesl mé pečovatelce Daně Javůrkové, ale nakonec jsem byla přece jenom zvědavá a koukla se na ty zvědavce za sklem.   Můj dvoubarevný obličejík juknul tak, že procházející návštěvnice zastavila a začala se shánět, kdo jí o mně co poví. Nejsem žádné „bojítko“, tak jsem se nechala pochovat a předvedla v celé kráse želvovinový kožíšek s bílým bříškem, tlapkami a špičkou ocásku. Myslím, že jsem opravdu krásná. Do klece mezi ostatní koťátka už jsem se nevrátila. Místo toho jsem bez velkých protestů vklouzla do proutěného košíku vyloženého hebkým kožíškem. Ne, že bych se pak nechtěla přece jenom dostat zase ven, ale víko bylo dobře zavřené, ani packa mi neprolezla, tak jsem alespoň škrábala na proutí a hledala nějaký konec, za který bych mohla tahat.
Moje nová panička Danda si ještě čas povídala s pečovatelkou a slibovala, že na mně budou dvounožci i celý chlupatý domácí zvěřinec hodní a že o mně bude podávat zprávy.

Cestou domů, už při čekání na vlak, si se mnou Danda povídala a u kávy i otevřela košík, hladila mi kožíšek a začala mně říkat Sisinko, že prý jsem takový barevný bonbónek. Já jsem docela spokojeně vrněla a byla trpělivá. V kupé pak byly slyšet hlasy zvědavé, co je v košíčku za poklad.  Protože jsem byla hodná, panička mě spolucestujícím ukázala, moc jsem se líbila. Dokonce mi dovolila koukat, jak kolem okna všechno rychle frčí. Nakonec jsem se únavou stulila v bezpečí košíku a zbytek cesty v klidu prospala.

Že už jsme v novém domově jsem poznala podle toho, že se začal divně třást košík – strkali do něj nějaké tlapky a čumáčky. Danda je nechala chvilku košík očuchávat, ale pak ho otevřela, pěkně mě vyndala ven a hned posadila na záchůdek s kočkolitem. Čůrat už se mi opravdu moc chtělo. Ze záchůdku jsem neohroženě vykročila do předsíně kouknout se na ty čumáčky pěkně zblízka. Těch bylo! Představte si, že kolem mě kroužily hned tři fenky. Naštěstí jsou to trpaslíci německých špiců, tak jsem se ani nepolekala. Barvy všech tří kožíšků mám já na svém jediném, aspoň pěkně ladíme. Byly na mne zvědavé, ale po chvilce mě nechaly, ať se jdu podívat, kde je miska s vodou a tak vůbec, jaký to tady panička má.  Docela dobrý,  i když mi hned neukázala všechny místnosti. Ale nikde jsem neviděla slibovaného kočičího kamaráda Jáju. Prý je o měsíc starší a u paničky bydlí už od léta. Když jsem ho konečně objevila, byl schovaný za sporákem, jenom občas vystrčil čumáček a strašně na mě vrčel a syčel. Vypadalo, jako že se bojí on mně než naopak.  Nechala jsem ho být, bylo toho tady i tak hodně nového.

Když jsem dostala první jídlo (kapsičku Whiskas – tu fakt můžu), měl Jája ve své misce taky a přišel hooodně opatrně. Nakonec jsme baštili zády k sobě, oba pořád ve střehu. Jája pak zase zmizel za linkou. Naštěstí mu to vydrželo jenom tři dny, teď už jsme velcí kamarádi.

Asi můžu říct, že jsem našla fajn novou rodinu. Kromě Jáji a psů, jsem ještě objevila zakrslého králíčka a v obýváku se můžu koukat na spoustu barevných rybiček. Panička se o nás všechny pořád stará, hladí kožíšky a nechává se taky svést k pošťuchování a hraní. Když jsme byli s Jájou 7 týdnů nemocní, tak po nás trpělivě uklízela, dávala léky a vozila k doktorovi. Jenom když vyskočíme kam nechce, tak nás trošku prohání a občas okomentuje co jsme si to zase vymysleli – za hračku, za schovávačku, za lumpárnu.  Když nemá panička zrovna čas, nalezeme všichni na klín k páníčkovi. Je to i lepší, protože ten většinou nemusí pořád někam odbíhat a něco dělat, tak nás hladí, hřeje a pěkně všichni klimbáme.

Tak si tu pohodu užívám už třetí měsíc, rostu jako z vody – budu asi dost velká číča – a po lítání po zahradách se mi tolik nestýská. Navíc jezdíme pěkně, ve známém košíčku, na chalupu. Tam se můžeme rozvalovat před krbovými kamny na beránčím kožíšku nebo skoro kde si vzpomeneme. Já ráda sedám na okně, tak mi tam panička dala voňavý bylinkový polštářek.  A když není velká zima nebo mokro, smíme vyběhnout i na dvorek a zahrádku. Jája vždycky honem letí do starých chlívků, má to tady od léta už propátraný. Já se zatím držím kousek ode dveří. Už jsem se za tu dobu taky trochu rozkoukala a tak ráda chodím ke stříbrnému smrku. Je ohromný a stojí pod ním krmítko pro ptáčky (raději vždycky frnknou, ještě jsem si je ani neprohlídla). Při posledním výletě jsem ale paničku asi rozzlobila. Vylezla jsem na smrk k prvním větvím (asi ve dvou metrech) jako vždycky, ale místo abych zase pěkně seběhla, jsem byla zvědavá co je v dalším „patře“. No a najednou jsem se bála dolů, tak jsem prolézala kolem kmenu, panička na mně nedosáhla a já, místo abych počkala na záchranu, jsem šplhala čím dál výš. Moc jsem chtěla k paničce, ale už byla tak malá, no strašná situace. Najednou jsem zase viděla paničku pěkně z očí do očí – vyběhla na půdu a mluvila na mne z okénka. Chtěla jsem k ní, ale bála jsem se, větve se houpaly… Danda je ale moc šikovná, vytrčila ke mně okýnkem žebřík, držela ho, aby se ani trošku nehnul a já se ráda nechala „upovídat“ a k paničce po té provizorní lávce došla. Chytla mě za kožich, ale místo pokárání, které bych si zasloužila, mě muchlala a byla ráda, že to dobře dopadlo.

No, už jsem vám toho navyprávěla dost. Věřím, že nám ta pohoda moc dlouho vydrží. Děkuju všem lidičkám, kteří nám opuštěným číčám pomáhají – s uzdravováním, krmením i hledáním teplých pelíšků. A všem kočičím parťákům přeju, aby měli štěstí a nějaký ten dvounožec pomohl i jim.

Ahoj, vaše Sisinka
únor 2005