Stejně tak je pro mne každá akce něčím jiná:
- až do loňského roku jsem si především užívala "ducha nadšení pro špice" a alespoň mimo kruh byla pyšná na své krásné a vychované špicí holky
- loni jsem toho moc okolo nestíhala, protože jsem hrdinně vystavovala Lady a přitom měla akutní střevní virozu. Počasí se tehdy taky moc "nevytáhlo", tak až na výstavní úspěch, není tato vzpomínka z nejlepších.
- na letošní výstavu jsem vyrazila pro změnu s Allanem a teď už budu povídat jenom o ní.

Vystavování bylo vyřešené dopředu: Betynku možná za rok přihlásím do veteránů, Kara už zřejmě nikdy nepřestane trošku kulhat, Lady ztratila po štěňatech úplně celý krémový kožich a Allan i jeho bráškové neměli v době uzávěrky přihlášek vystavené průkazy původu...

Rozhodla jsem se proto udělat si jednodenní dovolenou a na výlet vyrazit jen sama s Allanem. Těšila jsem se na pesany, lidské nadšence, "kolegyně" ze špicího fóra a také na Allwina, Allanova brášku.

Den se uvedl přepychovým počasím, které i vydrželo, takže mu nebylo vůbec co vytknout. Cesta na Konopiště proběhla bez problémů, Allan pár kilometrů od chalupy usnul v košíku a chrupal až do cíle.
Už od místa registrace vystavovatelů bylo jisté, že se "my fóristky" postupně určitě najdeme a seznámí se i ty, které se dosud znaly jenom virtuálně.
Allan od začátku budil přiměřenou pozornost svým mládím i barvou kožíšku a během dne ještě navíc rozehrál veškerý dostupný repertoár své pohodové a lumpácké povahy, ale o tom až za chvilku.

Hned jsem objevila "místo pobytu" Allwina, jeho paničky a psích kamarádů a tak jsem u nich postavila křesílko, misku s vodou a byli jsme zabydlení.
Allwin nás sice vzal na vědomí, ale hlas krve se rozhodně neozval. Bráška i já jsme mu byli zcela volní a během dne jsme se mu hodili jen jako opravdu hodně nouzový záskok za milovanou paničku, která mnohokrát mizela do výstavních kruhů, protože Oskar i Matýsek skvěle "bodovali".

Allwina jsem si samozřejmě pořádně prozkoumala, ale jinak jsem se mu nesnažila rušit "jeho kruhy". Tedy, kromě chvíle, kdy jsem chtěla brášky vyfotit pospolu. To ovšem nespolupracovali ani jeden a výsledkem byla řada zcela nepoužitelných snímků. Ty skoro povedené nabízejí aspoň trošku ukázku, že až na odstín sable jsou si kluci fyzicky hodně podobní. Povahově se mi Allwin zdál o něco mírnější, ale každopádně ho ruch výstavy nijak nevykolejil, jen kdyby se ta panička pořád neztrácela...

"Kamarádky" z fóra se různě nacházely, družily a navzájem se podporovaly. Všechny svoji roli vystavovatelek začátečnic i zkušenějších zvládly naprosto v pohodě, včetně "naší" nejmladší - Aničky, která původně chtěla poslat do kruhu rodičovského dobrovolníka.
Příště bychom si měly ještě zorganizovat společnou chvilku u jednoho stolu (u kávy, čaje nebo jen tak), abychom třeba napověděly klubovému světu, že fórum není věc škodlivá, že jen záleží na tom, kdo a proč se na něm sejde. Třeba si nás najdou i další nadšenci, taky nějaký ten mužský element by se do debaty o zvířatech i životě hodil...
Vymyslela jsem motto "Máme rádi zvířata a povídáme si o špicech, přidejte se k nám" a najdete nás na www.mujpes.cz - forum Špicové. Bohužel jsme se z diplomatických důvodů nakonec rozhodly vynechat pro letošek transparent, pod kterým jsme se původně plánovaly sejít a lákat tak k špicům nové příznivce.

A jak si užil výstavu Allan? Z mého pohledu minimálně na stodeset procent. Cesta, vodítko, lidé ani psi ho nijak neznervóznili, zvykám ho od malička. Jenom někteří větší halamové v něm ze začátku budili ostražitost, ale to si rychle zvykl.

Místo u Allwina si osvojil tak samozřejmě, že zcela bezostyšně snědl většinu nabídnutých granulí Alwinovi, Oskarovi i Matýskovi prakticky před nosem a chtěl ještě... a to před cestou normálně snídal!
Návštěvníkům, kteří si ho chtěli prohlédnout více z blízka, nabídl svoji čertovsko-andělskou podobu ve vyvážené kombinaci - byl roztomilý, ale nenechal se jen tak... Také cizí psí kamarádi v něm budili hlavně zvědavost a ani taková viszla ho nerozhodila. Za některými okolojdoucími se vydával na průzkum sám.

Když jsem mu umožnila pohyb bez vodítka, přišel tomu velice rychle na chuť, ale pořád si mně po očku hlídal a na zavolání celkem spolehlivě přibíhal. S postupujícím dnem sice nabíral na odvážnosti a tomu úměrně trošinku hluchnul, ale jediné extempore bylo, když ho odpoledne neodolatelně lákala miska s psí konzervou a vůbec mu nevadilo, že si ji hlídá mladý chodský pes. I tak jsme se dohodli: choďáček trochu postrašil, Allan dělal jako že nic ale nakonec rychle poslechl a nechal se ode mne ulapit.

Vzhledem k tomu, že jsem Allana zatím prakticky neúspěšně inzerovala do nového domova, doufala jsem, že se na výstavě objeví obdivovatelé špiců a třeba najdeme nového pána. Byla jsem dokonce připravená se domů vrátit bez něj, i když přiznávám, že čím déle ho mám doma, tím hůře se mi bude loučit a prakticky už s jeho odchodem zase tak moc nepočítám. Jenom nevím jak to budu řešit "technicky", ale když to zvládnou jiní chovatelé...
Za srdíčko asi Allan pár lidiček opravdu chytil, ale vyloženě nadchnul jednu z chovatelek, tak uvidíme, jestli na smutek z předání štěněte skutečně dojde, ale to už bude jiná kapitola.

Zpáteční cesta domů potvrdila, že den se nám skutečně vydařil. Allan si nechal zdát o všem, co nového viděl, já jsem se v pohodě věnovala řízení a doma se z našeho návratu manžel, fenky i kočičáci očividně radovali. Na manželovi byla vidět i úleva, že se vracím s Allanem...

září 2006