Kočkovité šelmy jsou pro mne ztělesněním divokosti, pružného těla, ladného pohybu a úžasných očí. To platí od krále zvířat až po kočku tzv. "domácí". U té je všechno koncentrováno do přece jenom přijatelné velikosti pro soužití s člověkem. Teprve nyní ovšem přicházím na kloub pojmenování kočka "domácí".

Naši kočičáci k nám přicházeli jako malá či trochu odrostlejší opuštěná koťata. Nabídli jsme jim pelíšky, plné misky i hladící dlaně a oni s grácií a samozřejmostí přijali. Po pár letech už ani není poznat jestli žijí oni s námi nebo my s nimi. Jsou totiž "domácí" a vůbec se nerozpakují dát nám to najevo.

V městském bytě to ještě není tak okaté. Ven nevycházejí, uvnitř mají vše k plné spokojenosti, včetně vysokého škrábadla a schovávaček, které si sami našli v prostorovém uspořádání a bytovém vybavení.

Jiné to je ovšem v našem venkovském bydlení. Ať je s sebou vyvezeme na víkend nebo na delší pobyt, opakuje se to stále dokola:

* První po čem ihned touží je svoboda. Po otevření přepravky pružným krokem mizí na kontrolu svých teritorií. Ač jsou všichni kastráti, lovecké pudy mají bezpečně zakódované, takže myš v chalupě jsme už dvě zimy neviděli;
* když uspokojí svoji divokost, vrací se nám připomenout, že oni jsou ti "domácí" a provedou kontrolu plných misek. Kombinace myší a granulí je z dietologického hlediska prý to nejlepší;
* o něco lepší už je jenom to, když se na nás podaří vyloudit nějaké to přilepšení. V tomto oboru je naprostý mistr Jája. Sice je nejmenší člen naší smečky, ale její důslednost a hlasitost je přímo obdivuhodná. Je pak docela dřina zůstat pánem tvorstva a v zájmu jejího zdraví odolat. Kolikrát je to ovšem o zdraví naše, především duševní;
* K samozřejmému "domácímu" standardu určitě patří suché a nejlépe i teplé místo na spaní. Přes den mají k dispozici všechna místa, kde jsme i my - bez rozpaků klidně zalehnou křesla, židle, polštáře i 1/4 dvoulůžka. Jen málokdy zvolí plyšový pelech, budku na škrábadle, nikdy ale podlahu. Na noc je vykazujeme na verandu. Tam mají pelíšky, zateplené kukaně, granule, vodu i záchod. Stěhování se však málokdy obejde bez honičky, rozčílených komentářů (oboustranných), vyčítavých pohledů a následně protestního rámusení nebo výskoků na kliku - v tom je zase nepřekonatelná Sisina.

Když to lehce shrnu, tak jestli je kočka domácí víc šelma nebo "domácí", může naznačit denní kočičí program...

Budíček - při prvním venčení psí smečky využívá Sisina s Kubou příležitost a zmizí venku. Jája se takticky přesune do síně a vyčkává jestli bude šance proniknout do kuchyně. Když ne, bere za vděk teplem pokoje, nejlépe přímo mé peřiny. To i bez teploměru poznám jak je na tom počasí - když přituhuje, mizí Jája pod duchnou rovnou a bez váhání.

Vstáváme - Sisina a Kuba už jsou zpravidla zpět v pelíšcích na verandě a těší se do pokoje. Jája si je naprosto jistá, že teď už se do kuchyně opravdu půjde a číhá u dveří na sebemenší škvíru.

Dopoledne až odpoledne - vyvětraní a najezení Sisina s Kubou v klídku zalehnou a nedají se rušit ve spánku. Občas sice protáhnou tlapky na zahradě, ale bleskově se vrací do vyhřátých pozic. Jája přes den drží službu a střídavě kontroluje stav hlodavců v okolí a zkouší jestli nebude něco zajímavějšího v misce.

Večer - Sisina a Kuba se proberou, nabaští a pokusí se dostat ven. Když to neprojde (že už je dost pozdě), v klidu pokračují ve spánku. Jája si užívá naší přítomnost, průběžně ale stále loudí a ven by jí nedostalo, zvlášť v zimě, snad vůbec nic.

Noc - tu už jsem vlastně naznačila na začátku - neriskujeme zdraví a život čičounů a nepouštíme je ven. Kočky "domácí" proto v noci pro změnu spí...

Taky už Vám je jasné, jak kočka k přídomku "domácí" přišla?

leden 2007