Zkušenější chovatelky mě varovaly, že soužití psího kluka a smečky fenek s sebou nese především problémy. Pochopitelně jsem je také tušila, ale teprve osobní poznání je nad všechny "babské" rady.
Allan v prosinci (2006) dovršil sedmý měsíc svého věku a já podle záznamů žila v přesvědčení, že alespoň do konce února mám ještě čas na kontrolu, kdy začne některá fenka hárat. Příroda je ovšem mocnější a letošní zima divná... Takže hned po Novém roce mi chování Lady napovědělo, že Karolína má své dny. Poznat to totiž podle chování Kary naprosto nejde, protože se vymyká všem přírůčkám a k opačnému pohlaví je vstřícná celoročně.
Kontrolní pohled na přezku mé podezření potvrdil. A tak začal nový rozměr soužití v naší smečce.
Psí dorostenec je znovu v hlavní roli. Vrozené pudy se mu neomylně probraly k životu a Allan se začal chovat jako paša. Kara ho zajímala od čeníšku k ocásku. Byl její věrný stín a věnoval jí většinu své pozornosti. Vždy měl výraz blaženého amoku, tlamičku od ucha k uchu a vyplazený jazyk z něj dělaly trošku dementního jedince.
Organismus si naštěstí občas řekl o pauzu a malý velký Don Juan padl a usnul. Další výjimkou v chování bylo, když jsem "servírovala" granule nebo rozdala buvolí kosti ke žvýkání. To šly touhy aspoň na chvíli stranou a my mohli polevit v pozornosti. Ale postupem dní Allan přestával mít o jídlo zájem a já si jen představovala v jaké bude o měsíc později výstavní "kondici".
Jak si to období užívala Karolína? Allanova pozornost jí dělala moooc dobře, nechala si olizovat čenich i uši, odhalovala bříško, nastavovala zadek... Užívala si to snad každým svým chlupem a bylo velmi únavné být pořád ve střehu, i když teoreticky ještě nehrozilo nebezpečí nakrytí. I tak jsme raději neriskovali a Karu nechávali během naší nepřítomnosti v jiné místnosti a spala v bezpečí zavřené přepravky. Byla z toho docela smutná, evidentně nechápala proč nemůže být ve smečce a já pomalu začala řešit její přesun do tátovy domácnosti na "nebezpečné" dny.
Jediné co opravdu zabíralo na přerušení jejích rozmnožovacích snah byla výše zmíněná buvolí kost. Jak jde o žvýkání, nezná Karolína bratra ani nápadníka a z roztoužené svůdnice se stává nesmiřitelná bojovnice za všechny psí žvýkačky světa. Nechce je zachraňovat, chce je mít jen pro sebe.
Řešení hlídacích problémů přišlo jedním opravdu nečekaným telefonátem. A tak místo odjezdu Kary do dočasného exilu, odjel 13. ledna 2007 do nové rodiny Allan. Ale o tom už jsou jiné povídánky - Loučení s Allanem.
A poučení? I když rozum velel omezovat Karolínu i Allana, měla jsem pocit že nepřirozeně se chováme my lidé a není divu, že z toho měli pesani v hlavách zmatky. Proto zůstanu příznivcem smečky rozdělené podle pohlaví a nebudu-li mít jiné podmínky, nebudu mít psí kluky...