Celkově to zase nebyla tak špatná vyhlídka. Ovšem nepředpokládala jsem, že toho zvířena využije měrou vrchovatou a zaměstná mě jako ošetřovatelku na plný úvazek. Odměnou mi budiž jejich vděčnost, náklady na veterinární péči uhraď paničko jak můžeš…

To bylo tak…

…kdo sleduje naše články nebo namátkou zabrousil do povídánek z roku 2005 ten ví, že kočka Jájinka startovala do života se střevními trablemi mnohého druhu a výsledkem je věčně „nenažraná“ a přitom hubená nedorostlá kočina. Loni v létě se po dlouhých 3 letech dala docela do formy, nevypadala už tak moc podvyživeně a spokojeně dlabala přírodní i průmyslové pochutiny. Měla jsem radost, že je konečně v pohodě.
První varování přišlo před vánoci, Jája začala šíleně moc línat, měla spoustu lupů a viditelně hubla. Protože ale byla dál hravá i žravá, tak jsem stav sledovala a neřešila. Celkem rychle přišlo zlepšení a mně se ulevilo.

Recidiva na sebe nechala čekat jen do konce února a přišla s mnohem větší razancí. Línání, lupy, hubnutí, špatná konzistence bobků, Jája přestala jíst!, byla stále ospalá a vypadala horečnatě, i když teplotu neměla.
V tuto chvíli už nebylo na co čekat a vyrazila jsem k vetovi. Po anamnéze, prohlídce a zvažování možných diagnóz byla nasazena antibiotika, dietní strava, udělány krevní odběry… Kočku jsem stále hlídala, což bylo snadné, protože většinou někde doma spala. Dávala jsem jí pravidelně tabletky a ověřovala si přitom, že stále má vůli žít. Určitě tomu odpovídaly obranné drápance na mých rukách. Po dvou týdnech byla dobrána ATB a na pohled uzdravená Jája se bez léčby během pár hodin bleskově vrátila do stavu stejně nemocného jako na začátku. Takže se kolečko opakovalo – vet, ATB, hlídání kočky, prognóza nijak příznivá .
Po zvážení všech aspektů byla jako jediná možná šance přidána k dobírání ATB probiatická pasta a pokračování v ní i po doléčení. Takže cca po 7-mi týdnech léčby, v době psaní těchto povídánek, se zdá že Jája tuto bitvu vyhrála. Uvidíme jak to bude dál, bohužel je vysoce pravděpodobné, že se situace bude opakovat s výsledkem nejistým…

Jaro startovalo a s ním se objevila také klíšťata… Zhruba v okamžiku, kdy jsem měla lepší pocit ze zdravotního stavu Jájiny, ošetřila jsem psí smečku spotem na ochranu proti nevítaným vetřelcům. Přibližně po deseti hodinách od aplikace se mi zdálo podezřelé chování Šmudly a protože bylo pozdě v noci, zůstala jsem v bdělém střehu, snažila se ho uklidnit, nasadila jsem mu antihistaminika, omyla jsem místa aplikace vodou a doufala, že se aspoň chvilinku vyspíme.
Doufání se příliš nenaplnilo a v sobotní dopoledne jsem prozváněla dostupné veterináře a věřila, že koupel a další antihistaminika podle rady zaberou. Nepodařilo se. Šmudlova reakce byla tak vytrvalá, že v pondělí, tj. už třetí den od aplikace jsem opět sedla do auta a ujela další várku kilometrů, protože v místě veterinář není… Pesan dostal injekci kortikoidů a zase jsme jeli domů.
Druhý den nás čekala stejná cesta, podle stavu Šmudly jsem předpokládala, že injekce se bude opakovat, protože i když se stav zlepšil, stále to ještě nebylo ono.

A abychom nejeli „nevytíženě“, vzpomněla si Karolína, že mne také překvapí . O tom, jak mi s ní nevyšly chovatelské plány, protože díky zánětu nervu ochrnula a nikdy to úplně nerozchodila, jsem také před třemi lety psala. Je to problém, který se rád vrací, ale celé roky byl klid, tak jsem byla zaskočená tím, že mám najednou zase nechodícího psa. Tedy, chodícího, akorát zadní nožka se chovala nestandardně a chvílemi se z Kary stával lachtánek, motovidlo nebo klubíčko nechápající co mu to jeho neposlušné tělo dělá.
Tak jsem naložila Šmudlu i Karolínku a zase jela. Šmudlík dostal očekávanou injekci a alespoň s ním byla po 5-ti dnech bitva vítězně vybojovaná a pesan už je zase „ve svém kožichu“.

Karolínka dostala injekci kortikoidů, píchala jsem B12 a nakonec musela být nasazená i antibiotika. Její anabáze trvala zhruba čtyři týdny a pomalu se vrátila do původního stavu. Pro jistotu jí ještě dávám další dávky B12 a doufám, že repete bude zase až za pár let anebo raději vůbec.

Díky nezaměstnanosti jsem měla opravdu dost času operovávat marody, jen ten „vítr v peněžence“ mi udělal čáru přes rozpočet. Doufám, že pro letošek už máme vybráno a dál bude jenom dobře.
Často opakované přání „hodně zdraví“ skutečně není formální, takže ho přeji nejen své zvířeně, ale i všem čtenářům těchto povídánek.