Čínský naháč se mi líbí. Přece jenom pár chlupů má. Někdy ovšem na "nepředpisových" místech, takže už jen představa holení nebo depilace psa mi opravdu vadí. A navíc - kdo by chtěl v mezičase hladit strniště? "Nahaté" kočičí plemeno sphynx se mi nelíbí a skinny morče je pro mé oko přímo ošklivkaté.
Takže jsem opečovávatelkou chlupáčů.

Špic se mi líbí mj. proto, že je pořádně chlupatý a přitom je jeho kožíšek na údržbu opravdu celkem nenáročný. Jen v období línání je potřeba česat a uklízet častěji.
S jednou fenkou v domácnosti to bylo opravdová pohoda, se dvěma ještě také. Chlupatou "komplikací" se stalo pořízení krémulky Ladynky. Ne snad ani co do množství chlupů jako jejich barvy. Při výběru oranžová, černá, krémová je jasné, že na jakémkoli podkladu je alespoń jedna z barev vidět. Zvláště PRAKTICKÉ je to u oblečení.
Při příchodu černobílého Šmudlího štěstíčka už to bylo prosté, přestala jsem řešit "prevenci" a dávám do pořádku jen aktuální stav chlupů v nejbližším okolí :-)).

Z koček se mi dříve moc líbily britské... Teď mě úplně nejvíc oslovují svou různorodostí a přitom neobyčejností, ty domácí, nejlépe útulkové. Alespoň očima utíkám i k těm "divokým" a opravovou slabost mám už dlouhé roky pro tygry.
Nevím, kolik chlupů by v běžné domácnosti natrousil tygr a zkoušet to nebudu. Překvapilo mne, že krátké chlupy jedné dámy kočičí dokáží hravě trumfnout několik špicích trpaslíků. Množstvím i odolností vůči vysavači. A že u nás bydlí koček proměnlivě, ale vždy víc než jedna, je známá věc.

S rozšiřující se smečkou jsme si na chlupy zvykli. Sterilní prostředí prý není, podle nejnovějších vědeckých poznatků i zkušenosti našich babiček, zdravé a jak vidno alergiemi opravdu netrpíme. I tak nás občas nějaký ten chlup ještě překvapí na zcela nečekaném místě. Naopak by bylo divné, kdyby v pelíšcích, na oblíbených lehacích místech a "na trase" kolem čalouněných rohů žádný chlup neuvízl. Při troše trpělivosti a úklidu se s tím ale dá žít i úspěšně bojovat.

Od příchodu hnědé (ano, opravdu je nakonec v dospělosti čokoládka) Viktorky už víme, že jsme chlupy "všude" kupodivu dosud přece jenom neměli. Ani italský designer by to určitě nevymyslel, ale my máme, díky Viky, chlupaté umyvadlo. Pořád.
Rozhodla se, že je to úplně nejlepší kočičí pelíšek, zvláště hned, když je po použití vlhké a teplé. Jen vejde člověk do koupelny a nestihne zavřít dveře, stojí Viktorka frontu na vaně a dost netrpělivě čeká až zase odejdete. Pak se v umyvadle blaženě vyvaluje a nakonec stočená do klubíčka spokojeně spí. Když ho opustí - je chlupaté...
Se zájmem jsem sledovala co se bude dít, když do odpadu pod umyvadlem začne vypouštět vodu pračka, zatímco si kočka lebedí. Při první takové situaci, si Viky jen rychleji sedla. Pohledem pod zadek zjistila, že ten rachot není ani mokrý, ani jinak nebezpečný a zase se v klídku uložila k spánku. Od té doby se v této situaci budí jenom na jedno oko a ani raději nechci vědět, co si myslí...

Takže - máme rádi zvířata, protože jsou... chlupatá.

Jako každé soužití přináší radosti i starosti, jsou všudypřítomné chlupy daň za možnost hladit vděčné a mazlivé zvířecí kožíšky. Uklízení většinou nebaví, ale pro mne to rozhodně stojí za to.

A výhoda v množství zvířeny, tedy i chlupů? Věřte, i ta se najde.
Však zkuste sebrat jeden samotinký chlup, třeba z hladké podlahy! Problém?!!! To takový chomáček, který najednou průvan vyžene ze zapomenutého kouta, seberete úúúplně snadno.

červenec 2009