Lucinka – osmé štěstíčko (?)

Pocit, že máme sedm trpaslíků a že je to akorát, nám dlouho nevydržel… A to jsem se snažila smečku doplnit do počtu sedmi jen lehce, skladnou a nenáročnou Morčulkou.


Kdo za to může?
Věřte nebo ne, já tentokrát opravdu NE. Za všechno může manžel.
Kromě našich koček vlastních má manžel v práci ještě jednu kočku „erární“. Ta bydlí u fabriky, nechává si plnit misky, je to pěkná, minimálně šestiletá želvička. Jako správná číča venkovní je samostatná a nezávislá osobnost, které stačí blízkost pečovatelů, ale do jejich práce se nemotá.

Kde se vzala, tu se vzala před pár dny prý kočka další. Nakráčela do cizího teritoria bez skrupulí a s neomezenou vírou, že všichni čekají jen na ní (poznámka na okraj - s odstupem času je tato věta stoprocentně platná charakteristika). Nijak ji neodradilo jednoznačné odmítání od kočky erární, nijak nepochopila, že kočka mezi stroje nepatří, o kotěti ani nemluvě… Bylo jasné, že pro novou příchozí je nutné najít jiný prostor. Protože nikomu nescházela, odhadujeme, že je to odložené prázdninové potěšení.
Nevím, kolik času věnovaly manželovy kolegyně jeho přesvědčování, že zrovna naše domácnost je ta pravá. Se mnou situaci vyřešil rychlým telefonním hovorem se stručným popisem situace a kočičky, který zakončil přáním, ať přijedu s přepravkou. Tím bylo prakticky rozhodnuto. Nicméně prý za přírůstek stejně mohu já, protože jsem kočičku v přepravce skutečně odvezla.

Kdo je Lucinka?
Odrostlé kotě, snad opravdu kočička, kdo by to zkoumal... Černá, s bílou náprsenkou, bílými ponožkami, s výraznými bílými fousisky a dlouhatááánským ocáskem.
Na přivolání se po chvilce objevila na dvoře, s ocáskem nahoru a na dálku slyšitelným vrněním. Předvedla hubeňoučkou nohatou postavu a zcela samozřejmě se nechala zvednout do náruče. Kožíšek vypadal čistě, nezablešeně, uši bez svrabu, bříško nenafouknuté… Akorát ta hubenost a ne zrovna hebký kožíšek potvrzovali, že není právě teď ztracený bytový mazlík. Dobu jsem ji chovala, ona nepřerušila vrnění a tulila se jak odjakživa.
Do přepravky se jí ale ani trošku nechtělo. Okamžitě se v ní obrátila a pokusila se zdrhnout. Naštěstí jsem byla rychlejší. Za zavřenými dvířky byl najednou místo vrnivky tygr, který se čílil ze všech sil. Při převozu domů jí to vztekání vydrželo do prvního zastavení na semaforech. Pak zalehla, usnula a ze spaní spustila zase ten svůj motorek.

První dny s Lucinkou
Cestou jsem pořídila odčervovadlo a kotěcí krmení. Doma jsem kočičce ukázala misku s vodou, záchůdek a naservírovala krmení. Protože jsme byli bez smečky, nechali jsme vše času a pozorovali, jak se zabydluje. Zvládla to neskutečně rychle. Řekla bych přímo HNED. Žíznivě se napila, ochutnala z misek, vyzkoušela hračku… a vrrrněla.
Vlastně jsem ani neměla žádné rezervní jméno pro případný přírůstek. Ale pohoda a přítulnost si samy ještě ten den večer řekly, že je číče takové štěstíčko. A vzpomněla jsem si na filmového „šťastného Luka“ a Lucinčino jméno bylo na světě.

Během pár dnů, kdy jsme spolu byly samy v bytě a já odjížděla do práce, Lucinka předvedla, co se skrývá v jejím kožíšku. Odhaduji, že je starší než jsme si původně mysleli, tipuji ji tak na 5 měsíců. Vyskočí si kam potřebuje, používá škrábadlo, zkoumá všechny hračky, ale nejdéle ji nakonec zabaví vždy vlastní ocásek. Mezitím sleduje, co dělám já, motá se pod nohy a každou chvilku se chce tulit a chovat. Její specialitkou jsou ramena, krk, objímání tlapičkami a ducání hlavou pod bradou. Za vděk ale vezme i pantoflem, na který si v koupelně nastele ručník a čeká v něm stočená, až se vykoupete.
Osamocení v bytě zvládla zcela bez následků, vítala mne hned u dveří a vůbec si nestěžovala. Baští s chutí, střídá kapsičky i granulky, plněné polštářky si bere z ruky… Převážně je čistotná, ale neminula nás i jedna nehoda, kdy se nepochopitelně vyčůrala v psím pelíšku. To asi aby to nebylo zase tak moc idylické.

Když se více osmělila, ukázala i rarášky… Zkouší, kam všude se dá vlézt, kontroluje co je v hrnku na stole. Předvedla, kam až dokáže vyskočit z místa. Začíná lovit ruce a nohy, ale je to jediná příležitost, kdy ukazuje zuby a drápky. Na druhou stranu vrnivě drží při čištění uší, což je u kočky jev u nás zatím nevídaný.

Lucinka a smečka?
Po třech dnech „samotky“ jsem naložila Lucinku zase do přepravky a vyrazily jsme za zbytkem smečky. Tentokrát trvaly její nespokojené komentáře celou cestu. V cíli jsem čekala vystresovanou pasažérku, ale jak jsem položila přepravku, byl klídek. Jednostranný… Mne čekalo vítání s osazenstvem a všichni zaregistrovali, že nejsem sama, takže nastoupila nedočkavá zvědavost.

Vypustila jsem číču mezi ostatní zvířenu a od té doby se nám denně dějí věci.
Špicí parta je opravdu spolehlivá a pohodová. Přírůstky bere se zájmem a pochopením na vědomí. Jen Karolínka je ve svém nadšení trošku jako tank. Lucinka obhlédla situaci. Preventivně se nahrbila, varovně sykla a vyskočila na židli. Hodinku pozorovala psí hemžení z nadhledu a pak znovu našla vrnivý motorek. Když se rozhodla sestoupit zpět na pevnou zem, nebyl problém. Kočko-psí smečka je sžitá bez problémů.

Nechápu, proč se neříká „jsou na sebe jako kočka a kočka“.
Musela jsem se vrátit a s odstupem času si přečíst povídánky o příchodu Viktorky. Mám v paměti, jak Sisina odmítala přítomnost Viktorky a její příchod prakticky nesplnil mé očekávání kamarádské kočičí „dvojky“. Dnes už jsou obě docela v pohodě, ale jsou spíše navzájem odtažité a přírodou bloumají každá po svém.

Byla jsem proto napjatá, jak to bude s Lucinkou. A nepřestávám se divit… Sisinka sice neprojevila žádné velké nadšení, ale na rozdíl od loňska se chová velmi vstřícně. Na číče je zvědavá, a když není ohroženo její vlastní pohodlí, nemá tentokrát žádný problém. Dokonce toleruje i pokusy malého drzouna, když má zrovna místo tulivé bojovou.
Ideální sbližování vedlo přes jídlo. Dostaly kousek od sebe misky s Pribinákem a já držela dozor. Perličkou bylo, že při usilovném pucování kožíšku po jídle Lucince něco vylítlo z tlamičky a cinklo o podlahu. Když jsem to našla, musela jsem se smát, protože to byl mléčný špičák. Po kontrole tlamičky jsem zjistila, že přezubování právě končí a tedy jsem se v původním odhadu věku nespletla. Pro jednoduchost budeme s Lucinkou slavit narozeniny v dubnu pěkně ve stejný den.

Zato Viktorka!!! Místo aby se radovala z věkově blízkého kamaráda na lumpárny, chová se jak starý mazák. Okamžitě nasadila odmítavé postavení, začala syčet, temně mručet a koukala jak zmizet. Dokonce se rozhodla, že snad ani nebude chodit domů, i když u misek ve verandě je zatím „bezpečno“. Protože je Lucinka ještě jenom doma, panuje Viky na zahradě a naštěstí se nezlobí i na nás. Naopak se hlásí snad ještě usilovněji a my jí to oplácíme.

Aby toho nebylo málo, dočkali jsme se i návštěvy vnuků. Bylo to moc fajn, jenom se pochopitelně nepodařilo uhlídat Lucinku doma a několikrát nám vyběhla ven. Protože je neskutečně samozřejmá, netrvalo dlouho a místo prozkoumávání našich zahrad a jejich zákoutí neomylně vyrazila pod vrata a na ulici.
Poprvé ji manžel dohnal a ulovil na návsi. Podruhé mi scházela v okamžiku, kdy už mi ji nesla sousedka od návsi – sundávali jí z jabloně, kam ji zahnal jejich kokršpaněl. Ani tato lekce nepomohla a vpodvečer jsem ji při hledání našla – v protější zahradě. Přede mnou utekla mezi plaňkami zpět k domovu, kde ji lapil manžel. Já si zatím vyslechla, jak Lucinka drze nakráčela až do kuchyně majitelky a nechala se pohostit plnou miskou a vůbec si nedělala vrásky ze skutečnosti, že je tam jiná kočka domácí. Počítám, že s tímhle štěstíčkem bude ještě veselo.

Další týden
Psí smečka hravě přežila bytové přebývání s Lucinkou. Lucka předvedla, že se jí u nás líbí, kožíšek se začal lesknout a přibrala první čtvrtilo. Ze všeho nejvíc se jí (kromě jídla) líbí Morčulka, kterou má v předsíni místo televize a je pořád zvědavá na její hemžení.
Páteční naložení do přepravky tentokrát vzala sportovně a zdržela se zbytečných komentářů. Už jsme se těšili na víkend, zahradu a také na naše dočasné kočičí „venkovanky“. Těšení bylo evidentně oboustranné, protože Viktorka i Sisinka se hnedka hrnuly ze zahrad na domácí dvorek a hlasitě nás vítaly. I když - Viky se přece jenom trochu obezřetně rozhlížela, kdeže je ten vetřelec (a netušila, že zatím v autě).

S Luckou ještě v přepravce jsem dojela za naším veterinářem na první vakcinaci. Potvrdil, že je to opravdu kočka, tak nás snad zase při kastraci nepřekvapí jako tady

Po návratu od veta už bylo v domě příjemné teplo od kamen a Sisina s Viky si to náramně užívaly. Do toho jsem vypustila Lucinku.
Sísa vystačila s otevřením jednoho oka a zůstala v klídku. Viktorka spustila temné mručení. Zvuk je to intenzivní, něco mezi motorovou brzdou autobusu a Tinou Turner. Občas to proloží syčením, když se Lucina přiblíží až moc. A tak to zatím vypadá celý víkend, kdy dopisuji tyto povídánky.
Nadějné je, že už se Viktorka domovu nevyhýbá a že dokonce občas mručení vypne. Nechá se i uplácet, takže kvůli oblíbeným bonbonkům je ochotně stát od Lucinky na dosah… Ovšem musím taky "žalovat", protože Lucka je poděs, který volí taktiku útoku místo nenápadného vtírání se.
Korunu tomu občas nakonec nasadí i naše samozvané krémové kápo. Když už má toho kočičího vzájemného napnelismu dost, jde jim to Ladynka vysvětlit, případně vyřešit. Naštěstí se proti ní kočky ještě nespojily.


Co nás ještě čeká
Lucinka je nefalšovaný puberťák. Na jednu stranu štísko, zlatíčko a mazlík. Na druhou stranu drzoun, zlobidlo, opice-neposeda. Už si několikrát vysloužila přejmenování na Luciáše, Lucifera a podobné ďáblíky a to si myslím, že ještě stále nepředvedla, jaké kočičiny dokáže.
Pořád mne napadá úsloví „Stokrát nic umořilo osla“ a mám pocit, že modifikace „Jedna kočka Lucinka umořila dva pečovatele“ bude brzo na místě.


Vůbec ale nepochybuji, že to zvládneme (nebo si zvykneme), jako ostatně vždy, když jsme přibrali nového člena naší zvířecí domácnosti.
A jak to našě štěstíčko ve skutečnosti vypadá? Tady je její malá fotogalerie.

září-říjen 2009