NA  VELIKOSTI  NEZÁLEŽÍ...

Při různých příležitostech už jsem dala k dobru osobní zkušenost s tím, jak si psi stanoví hierarchii. Po teoretické přípravě z kynologických článků jsem měla určitou představu jak to tak mezi nimi „chodí“, ale život – jak je u něj obvyklé – mi předvedl možné odchylky a specifika.

Příkladem může být tzv. mýtus o štěňatech a o tom, jak jsou psí mimina do půl roku hájená. Nejsou, pokud se setkají s dospělým psem, který není správně socializován a majitelem dále vychováván. I v tomto případě platí, že Na velikosti nezáleží...

Dokladuje to fenka yorkširského teriéra. Dospělá, mrňavá… ale zákeřná vůči každému mému špicímu přírůstku do smečky. Její urputná snaha přeprat štěně mě při pořízení první fenky šokovala. Při každém dalším setkání už jsem byla na její reakci připravená a taky majitelé už účinněji zasahovali. Vždy když moje holky dospěli, byl klid – do pořízení dalšího štěněte. Prostě to bylo v ní.

Z trochu jiného soudku je vztah ke štěňatům u naší Betynky. Troufám si tvrdit, že je plně socializovaná i dobře vychovaná. Přesto jsem si všimla, že v přítomnosti štěňat ji nepřepadávají mateřské sklony, ale nervozita. Platí to o nováčcích v domácí smečce, ale i o štěňatech obecně - při návštěvách a náhodných setkáních.
Svůj nesvůj pocit z přítomnosti štěněte řeší po svém – snaží se mu především vyhnout. Jen občas ji přepadne „hravá“ a nechá se zlákat k lumpačení, případně pomůže s očistou kožíšku. Ale to jen u těch domácích „vetřelců“.

Jednou ale předvedla „v přímém přenosu“ ukázkové řešení výchovy štěněte. Pro větší ilustraci  musím představit oba aktéry

Ben jako klasicky zvědavé a hravé štěně prozkoumával terén na chatě u rodičů, snažil se seznámit s každým přítomným a byl učiněný „hrom do police“, protože když viděl jako nejkratší cestu pod zahradní houpačkou, tak šel – i když se pod ní nevešel, i když byla obsazená… Pochopitelně jeho zájmu neunikla ani Betynka.
Ta z něj byla nesvá, takže spustila ocásek, jeho dlouhé chlupy za sebou tahala trávou jak plesovou vlečku a měla jedinou snahu – někam se před Benem uklidit. Benova snaha byla taky jediná – dojít k ní. Tak pochodovala po trávníku opravdu nesourodá dvojice (jen si je představte). Ben se nedal slovně „umravnit“, takže se čekalo, až ho to přestane bavit. Nakonec to vyřešila Betka po svém.

Když jí Ben poprvé přišlápl ocáskovou vlečku, zůstala Betka trpělivě stát a čekala až si ten halama přešlápne. Pak se snažila schovat pod lavičku. Ben tam chtěl taky a vylil mamce kafe. Betka vyrazila zase směrem k jinému bezpečí a to jí Ben přišlápl podruhé. Betka ňafla, počkala a znovu mizela ze scény. Bena to začalo docela bavit, tak zrychlil – a přišlápl Bettyně ocásek potřetí.
Betka ztuhla a bylo vidět, že jí právě došla trpělivost. Když si Ben přešlápl a uvolnil ji, otočila se proti němu, sedla si a tři minuty mu jasným štěkotem dávala školení. Když skončila, zvedla ocásek pěkně na záda a šla od něj pryč jako dáma. To obrovské štěně jen zíralo, šlo si pro pohlazení k páníčkovi a dalo pokoj (asi pět minut). Co mu to Betynka všechno řekla, si můžeme jen domýšlet.

V této scénce bylo vidět, že ani v tomto případě Na velikosti nezáleží…