Perpetuum de...
Podzimní počasí ve mně depky neprobouzí, i když se ráda dobíjím sluníčkem. Vánočnímu šílenství nepodléhám, myslím, že advent má být obdobím klidu.
V rámci zachování zdravého rozumu (snad ještě nějaký mám) jsem se ale rozhodla podělit o koncentrované "kouzlo" jednoho dne. Přísahám, že tak to bylo a nic jsem si nepřidala, i když i mně přišlo dost šílené, že vše co se tak může přihodit, dokázal život tentokrát vměstnat do jednoho dne.
V neděli jsem se vrátila z chalupy jenom sama, tedy i bez zvířeny. Proběhla jsem lehkým úklidem domácnost, zavřela okna a šla spát.
Ve 4 ráno jsem v klídku vstala, ale v kuchyni mi něco vadilo... a začala jsem honem pátrat po zdroji toho, co cítím. Ach jo, Lucinka počůrala v pátek psí pelech a prozradil to až "rozklad". Tak šup s ním do pračky a honem na vlak.
Na nádraží si pravidleně kupuji čerstvé a dobroučké pečivo. Cestou ke koši s rohlíky jsem míjela perníková prasátka s PF. Na tom horním mne "praštil" do oka letopočet - PF 2100. Tak jsme se s prodavačkou s chutí zasmály a vyhodnotily, že toho se asi nedožijeme. Vlak si vybral statisticky "zanedbatelných" (dle ČD) 5 minut zpoždění a přede mnou byl standardní hektický pracovní den.
V půl osmé večer, cca po 15-ti hodinách, jsem se zase blížila k domovu, kde už čekala i smečka - psi a Lucinka. Kočky Sisinka a Viktorka zůstaly ještě na vsi.
První povinností je venčení. Fenky se řítí s radostí. Šmudla je rozespalý, tak vyhlašuje bojkot. Navíc nepřeje ani počasí a on místo úlevy zalehne do mokrého listí a nehodlá se ani hnout. Takže Šmudla do náručí, dokončit procházku a domů. Pohladit Lucinku, nakrmit Morčulku, pustit pračku s pelechem. Jakto, že v té kuchyni pořád něco smrdí? Spustit se na kolena, pátrat po utajeném zdroji, nalézt, uklidit.
Ruce si myju asi po desáté, předpověď počasí v TV jsem nestihla, aspoň symbolicky zvládnout rehabilitační cviky zraněné ruky, večeři po osmé jsem už zavrhla.
Konečně chvilka klidu, beru si alespoň ovocný salát a k němu ořechy. Šmudla varovně krouží pokojem, rozum velí zvednout sebe i jeho a rychle ven vyvenčit. Tentokrát úspěšně a zase po schodech domů. Lucinka mi snědla oříšky...
Pokus o únik z reality, zavřela jsem se v koupelně. Odlíčit, umýt, pověsit vypraný pelech. Před spaním znovu venčit. Šmudlovi se nechce... ani chodit. Lady uvízl bobek na kalhotkách. Schody do třetího patra už počtvrté, dobrá posilovna. Lady do umyvadla a očista. Kristepane, co to v té kuchyni zase je? Lucinka vyrobila "exkrement" uprostřed podlahy. Uklidit a nevztekat se.
Je 21:30, jsem doma dvě hodiny. Kolikrát jsem si už myla ruce bych asi nespočítala a proklínám chvíli, kdy jsem měla pocit, že žít se zvířenou je fajn.
Procházím bytem v noční košili, pesani vrtí ocáskem, Lucinka se vtírá a vrní. Jakoby se nechumelilo. Pravda, vánoce se blíží a kromě sněhu, který překvapil v říjnu, zatím nechumelí.
Tento listopadový den v rámci adventu byl dost děsný, ale věřím, že to nebude pravidlo. S nadějí se pokusím alespoň usnout a ráno uvidíme...
prosinec 2009