Můj milý deníčku
Nelekejte se, svůj první deníček v životě jsem napsala až pro štěňátka vrhu A… Tentokrát jde o záznam pátku 16. 4. 2010 a štěňátka jsou v něm zase důležitá.
Prolog
Na stránkách jsem v březnu informovala, že se Allánek stal tátou. I když babičce Ladynce to bylo jedno, já byla zvědavá moc. V CHS z Břekové aleje bydlí také moje oblíbenkyně – vlčí fenka Bessy. Od ní bych jednou ráda fenečku a ty se jí o pár dní později narodily hned čtyři.
I přes nepřízeň praktických okolností, díky kterým si sen vlastní vlčí fenky nechám zatím jen dál zdát, bylo jasné, že oba vrhy štěňátek chci vidět na vlastní oči.
Radost mám i z majitelky Allánka, protože si jednoho pejska bere do vlastní smečky a 3, to už smečka je!!! Protože si vybrala nejpovedenějšího suverénka, těším se na její story, nudit se určitě nebude.
Snažila jsem se o pár obrázků, ale nespolupracoval moc ani „nemocný“ foťák, ani modelové, takže mohu k povídánkám přidat jen pár snímků. (douška: než jsem povídánky napsala, je už štěník v novém domově, což dokumentuje fotka gaučového tria).
Následovalo poslední pomuchlání, přání všeho dobrého do života a ujížděla jsem křivoklátskými lesy dál, za „bessynčaty“.
Abych si cestování opravdu užila, dohodla jsem si návštěvu i s paničkou Allana. Chtěla jsem vidět jeho i černého kamaráda Tarčíka, který byl při posledním setkání ještě štěně. Dosud pohodovou jízdu mi zpestřila objížďka u Slaného. Ani by nevadila, kdyby byla dobře značená… jenže orientační smysl, mi říkal, že se cíli vzdaluji na nežádoucí stranu, tak jsem koukla do mapy a bylo jasné, že i když je silnice moc pěkná, pro mne tudy cesta nevede.
Třetí etapa
Allan je fešák – nepsala jsem to už? K tomu není co dodat. Z Tarčíka je moc povedený, dnes už dospělý a uchovněný střeďák, jistě jednou bude mít šanci předat všechny své vlohy dál.
Tato návštěva nebyla jen psí. Kromě špicích pesanů tu bydlí i morčata z CHS Ze psí boudy. Takže jsem prohlédla i všechny morčouny, včetně nejčerstvějších přírůstků ráno narozených. Pokusu rozšířit mi domácí stav počtu tlapek jsem odolala. I když… bylo předem dohodnuté, že si tady půjčím ženicha pro Morčulku. A tak se také stalo.
Pomuchlala jsem zvířenu, popovídala si s hostitelkou a její kamarádkou a protože už byla tma, byl nejvyšší čas nalodit morčáky (ano 2, ale jednomu jsem jen dělala taxi), rozloučit se a vyrazit na cestu domů. Bylo devět večer a čekalo mne cca 140 km.
K cíli
Že tyč není na mne, mě uklidnilo a místo pohodového zakončení opravdu příjemného dne, jsem se do lovu na myš zapojila. Viktorka nás stoicky sledovala, jiná kočka se zrovna doma nevyskytovala a mě v hlavě naskočila písničky „tri dni ma nahanali,…“ My to vydrželi jen hodinu.
Když jsme marně odstěhovali celou postel ode zdi a když se hlodavčí hrdinka s korálkovýma očima zašila tak, že už nebyla k dohledání, vyhlásili jsme večerku. Myši nám v zásadě nevadí a tahle zůstala do rána ve své skrýši, tak noc proběhla klidně.
Před šestou ráno jsem dobývající se Lucince otevřela kočičí dvířka do bytu a než jsem se v pološeru zorientovala, ozvaly se dva rychlé sprinty po plovoucí podlaze a Lucka stála uprostřed pokoje s myší v tlamce. S úlovkem bleskově zamířila na dvorek a bylo vyřešeno…
Na chvilku jsem ještě vlezla pod peřinu, dospala výletní únavu a ve skutečné ráno začal víkend. První mé kroky vedly k morčounům. Ubytovala jsem hosta a seznámila Morčulku s ženichem Ynouškem. Ale o tom budou povídánky zase příště…
A co jsem to vlastně na výletě viděla? Alespoň pár obrázků najdete v této fotogalerii. Poslední snímek gaučového tria už jsem sice nezažila, ale je to pěkná smečka, co říkáte?
duben 2010