Číča bezejmenná
Mezi bytovkami v Pardubicích se na jaře objevila... Bílá s mourovanými flíčky, zelenoočka, číča opuštěnka. Na pouliční toulavku byla celkem čistá, od pohledu nezačervená a nezablešená, ale drobná, trošinku pohublá a s „drátěnkovou“ srstí. Vykukovala zvědavě z živého plotu, potulovala se kolem vchodů, na oslovení reagovala vrněním a svádivým protahováním, přesto ale zůstávala obezřetná. Velmi pravděpodobně ji nějaký „člověk moudrý“ vypustil s příchodem hlasité říje z domácího zázemí do městské divočiny. Číča předváděla, že se na lidi nezlobí, že se nebojí našich psů a že určitě nepohrdne většinou pochutin, kterou jsme jí my i další hodní okolobydlící nosili do provizorních misek. V pravidelné časy nás vyhlížela, dokonce i na psí procházky zpovzdálí doprovázela.
Kromě číči se s pokračujícím jarem objevili ve stejném teritoriu také kocouři. Černý střapatý krasavec s bílými rukavičkami a podkolenkami, fousatý zrzek-elegán a nesmělý stříbřitý mlaďoch. Příroda zavelela, noční kočičí koncertování nešlo přeslechnout a číča bezejmenná beze stopy zmizela. Když se po delším čase znovu objevila, byla jasně „po koťatech“, hubenější než před tím a přesto stále dobře naladěná. Rozhodla jsem se tedy, že ji minimálně nechám vykastrovat.

Na konci víkendu jsme micku vylovili zpod skříně a s novým kočičím koncertem zase odvezli do bytu. Otázek k jejímu dalšímu osudu bylo několik – nejdůležitější byla pooperační rána, aby se dobře zahojila. Dalším rozhodováním bylo, zda se číče bude líbit u nás doma nebo jestli by raději zpátky na ulici. A třetím oříškem - když zůstane u nás, jak dlouho bude trvat než se kočičí parta sžije a budeme-li na to mít dost trpělivosti.
Hned první týden ukázal, že hojení není problém, že číča se z bytu ven také nedere, takže se postupně rýsovalo jednoznačné řešení. Zůstane naše (prý se to dalo hned předpokládat). Nový transport v přepravce (vyndat stehy, vyvézt na chalupu) už komentovala o poznání méně a o nějakém strachu nemohlo být ani řeči. Za víkend se hravě rozkoukala po interiéru a v nestřeženém okamžiku vyrazila na dvorek. Byla jsem jí sice v patách, ale velice rychle se dalo poznat, že je jen zvědavá kdeže to bude bydlet a vůbec nehodlá prchnout nikam do neznáma.

Chalupa , zahrady a vesnice nabízí ohromný prostor, jak se mohou kočky nepotkat. Micinka předvedla, že není žádná vtěrka, ale také to, že si nenechá všechno líbit. Evidentně by se ráda s domácí kočičí partou spřátelila, ale jako rozumná číča tomu nechává čas. V případě ojedinělého útoku jsme byli svědky, že se nedá (a Lucka to hned pochopila).
Sisinka jí naznačila, kdo je u nás starousedlík, ale v zásadě není agresivní a s novou příchozí se smířila velice rychle. Alespoň do té míry, že ji bere na vědomí a odnikud ji nevyhání. Jen ji neskutečně překvapilo, když se probudila z hlubokého odpoledního spánku na svém oblíbeném křesle a zjistila, že tam u ní spí také Micka. Předpokládám, že při další příležitosti ji už nechá v klidu i to.
Viktorka, to je jiná „káva“. Stejně jako při příchodu Lucinky, hraje si na výkonný parní stroj a syčí na Micku na potkání. Zůstává ale jen u toho, ani packou nemávne, od jídla ji nevyhání a troufám si odhadnout, že s podzimními plískanicemi bude raději doma s Mickou než trucovat v zimě na dvorku.
Lucinka je neustále čertice a věkem jsou si s Mickou určitě nejblíže. Jenže Lucka má teď strašně moc „starostí“ s chozením po sousedech – tady sní tatranku, tu ukradne kus buřta, tam se vetře až do kuchyně a jinde sedá na okně a přeje stařičké sousedce vrnivou dobrou noc. Takové zlatíčko aby pohledal. Novou příchozí tedy v rychlosti sice zaregistrovala, ale teprve si začíná dělat čas, aby se s ní trochu seznámila. Po společných dvou týdnech v bytě už ale zkusila, jestli se s Mickou dá hrát, tak předpokládám, že nebude dlouho trvat a přesvědčí ji i na nějakou svou oblíbenou lotrovinu, kterými na nás opravdu nešetří.

Od odchytu Micinky uběhlo pět týdnů. Za tu dobu udělala velký pokrok v osmělování vůči nám lidem, už z ní začíná být kočka mazlivá, chodí se koukat, co člověk dělá a dokonce si začíná i sama od sebe hrát – viděla jsem jí lovit vlastní konec ocásku a nechala se vyprovokovat i hozenou hračkou.
Také už proběhl první pracovní týden, kdy bylo v bytě pohromadě celé naše zvířecí osazenstvo, a tak se zdá, že tahle partička se sžila velice rychle a brzo bude všechno, jak má být. Akorát počet tlapek se nám zvýšil, stoupla spotřeba granulí, přibyl další očkovací průkaz a musela jsem přikoupit další transportní přepravku.

září 2010