"Byl první máj, byl lásky čas...". Kdo by neznal klasiku. Mně se vybavuje stále dokola, přestože letošní první květnový den pro nás znamenal smutek největší. Krátce po oslavě 13. narozenin nás navždy opustila Bettynka. Můj úplně první pejsek v životě a naše naprosto jedinečná fenka, která měla "slunce" nejen v rodovém jménu, ale byla skutečně sluníčková pohodou a radostí, kterou nás těšila i tehdy, kdy nás zlobila.

Než se narodila, jezdili jsme k chovatelce hladit maminčino kulatící se bříško a vstřebávat všechny potřebné informace, abychom byli na příchod štěníka připraveni.
Když Bettynka a její dva sourozenci přišli na svět, tak jsme začali jezdit mazlit štěníky. Při prvním průzkumu mimo mámin pelech si mne Betka vyhlídla jako vhodné místo ke složení unavených tlapek. Zalehla mi na nohy a usnula. A my jsme měli jasno, která fenečka je ta "naše".

Přišla k nám a zabydlela se. Rychle a hravě... protože hračky, to byla její velká radost. Žužlala latexové pískáčky, vraždila bavlněný cop, proháněla míčky. Tyto radosti jí zůstaly do posledního dechu.

Chodila do psí školky. Naučila se poslouchat, zkoušela do jaké míry může improvizovat, občas si něco umanula a když to neprošlo, dělala aspoň uražené ksichtíky. Z radosti uměla také směv od ucha k uchu, cupitala, zubila se, mávala ocáskem a vrtěla celým psem.

Jezdila s námi na výlety, na dovolené, zlobila se když jsme jí nutili plavat, radovala se když se mohla k člověku přitulit. Ráda zvědavě průzkumničila. Na procházkách si podle neznámého klíče vybírala kdo se jí líbí a kdo ne... Nedovolila zapomenout jakýkoli nárok na odměnku. Stačilo jí málo a přesto byla navýsost blažená.

S naprostou grácií zvládla (a občas přehlížela) všechny nové zvířecí příchozí nebo procházející... Tessu, Karolínu, Lady, Puťáska, krémový vrh A a všechny kočkouny. Neváhala vychovávat štěně mastifa, bez ohledu na 30 kilový rozdíl vah.
Potkala se i s Dinou a jako jediná z trpasličích obyvatel jí obratem akceptovala a nic jí nedokazovala... Věk a srdíčko už moc nedovolily a Bettynka přírodu poslouchala.

Zdravíčko si s Betynkou pohrávalo. V raném mládí ji pozlobily zadní nožky, kdy jí z neznámých důvodů popraskaly kolenní vazy. V dospělosti byla úplně v pohodě, bez nemocí a úrazů se dožila veteránského věku. Teprve po desátých narozeninách se začaly hlásit problémy se srdíčkem. Pomocí léků se dostala zase do formy a při oslavě 13. narozenin jsme jí (i sobě) přáli ještě několik let. A nic nenasvědčovalo tomu, že tyto narozeniny byly poslední.
O měsíc později nám Bettynka výrazně zhubla, začala hodně spát a stranit se kolektivu. Ještě se jí líbilo, když se mohla projít po zahradě na prvním jarním sluníčku, ale energii už si od něj vzít nedokázala. Když už nechtěla ani jíst a přestala pít, bylo jasné, že nám způsobí první velkou bolest.

listopad 2012