Jarní procházka

Dlouho trvající zima se rychle překulila do teplého jara. A když se jeden jedn tvářil téměř letně a mé zdraví zrovna dovolilo, vyrazila jsem s Dinou a Dixi do lesa...


Byla to moje velká prochajda po delší době, tak jsem vyrazila trochu s obavami, ale všechno se zdálo OK a holky vypadaly přiměřeně natěšené. Do kopce k lesu nás manžel popovezl a tím mi ušetřil nejnáročnější část trasy. Tak jsme v pohodě nakráčely na známé kolečko lesem.
Dina jako zkušeňák hned kontrolovala "svá" místa. Dixi jako novicka všechno zkoumala a objevovala. Sršely energií (na rozdíl ode mne), tak jsem se rozhodla, že zůstanou na vodítku. Přece jenom - Dixi ještě neví, co to poslušnost je, a Dina pro změnu předvádí mladší kamarádce, že poslouchat se zase tolik nemusí a stačí vypadat jako hluchý pes. Po krátké chvíli mi to nedalo a na volno jsem vypustila alespoň Dixi.

Najednou zašustila vysoká tráva na neudržované pasece a rychle mi došlo, že jsme vyplašily párty několika srnek. Většina zmizela v lese, jedna se rozhodla přeběhnout přes "naši" cestu a pádit k rybníčku. Díky tomu se předvedla v plné kráse nejen mně, ale hlavně fenkám. Dina se na vodítku jenom vzepjala, ale volná Dixi úplně bez váhání přepnula na stíhací myšlenku a pádila za srnkou mezi nízkými borovičkami. Srnka zmizela a Dixi zamyslela... Takže mé přivolání se setkalo s kladnou odezvou a prcek stejně nadšeně pádil zpátky k nám, na cestu.
Pak jsem se zamyslela já a Dixi znovu připnula na vodítko. Jak se ukázalo, byl to skvělý nápad.

Po pár metrech nás čekala cesta plná nástrah. Najednou nebylo kam šlápnout. Zhruba 100 metrů a na každém kousku ropucha. Velké, malé, pářící se nebo hledající partnera. Mně z nich běhal mráz po zádech a protáhnout takovou překážkovou dráhou dvě zvědavé fenky, to byl zážitek. Nerada bych si ho zopakovala.

Když už byla pod nohama zase jenom jarní tráva, oddychla jsem si a doufala, že už bude klídek a pohoda. Vždyť tak krásně svítilo sluníčko! Procházely jsme kamenitou cestou mezi školkou a vykácenou pasekou, na tomto místě jsme ještě nikdy nikoho nepotkali. Do této procházky. V polovině trasy vykráčel přes cestu nádherný bažant. Skutečně fešák a naštěstí tak daleko, že jsem si ho všimla jenom já, protože fenky průzkumničily pouze v dosahu vodítka. Takže toto bylo v klidu, ale o fous. Ukolíbalo mne to natolik, že nečekané a prudké trhnutí vodítka mi narušilo stabilitu a málem jsem se poroučela k zemi. Důvod byl miniaturní, ale pro Dinu naprosto neodolatelný. Po vyhřáté cestě před námi kličkovala... myš! Ani jí nenapadlo zmizet, jezdila jak motorová z jedné strany na druhou a bylo jí úplně jedno, že za ní Dina cvaká zubama a Dixi se přidala k pronásledování, protože se jí to zdálo jako bezva zábava. Myš zmizela v příkopu a mně se podařilo na chvilku holky ukecat, že se zastavíme a vydýcháme.

Čekala nás cesta lesem. Když jsme na ní vyšly, objevil se na druhém konci cyklista a pes běžící na volno. Jak nás zahlédl, tak psa přivolal a připnul ke kolu, takže kolem nás za chvilku projeli v naprostém klidu. Dina jen seděla a koukala, Dixi se snažila něco vyprávět, ale nechala si to ode mne rozmluvit.

Měly jsme za sebou 2/3 trasy a já měla pocit, že by už všechny ty socializační podněty mohly pro tentokrát stačit. Ale ne, ten den to bylo nekonečné - na silnici se zákazem vjezdu jsme potkaly osobní i nákladní auto, na silnici od lesa do vsi byl provoz všedního dne, včetně autobusů a vrcholem pak hejno slepic, volně se pasoucích na asfatce uprostřed vesnice.


Uznejte, že toto se nedá vymyslet. Že při procházkách hraje roli počasí, protředí, rostlinstvo i fauna je jasné, ale za 14 let soužití se psy a tedy i s procházkami jsem takovou koncentraci zážitků ještě nepotkala. A že se mi to stane v kombinaci zdravotní indispozice a nevycválaných "déček", to byl vážně zážitek, který jsem se rozhodla takto zaznamenat.

duben 2013