JAK JSEM NAŠTVALA KOCOURKA JÁJÍKA
Čarodějno-májový víkend se
opravdu vykulil do krásna. Počasí téměř letní, celá lidská i zvířecí smečka
pohromadě, práce na chaloupce šla docela od ruky. Pohoda.
Při chvilce odpočinku u kávy na
zahrádce jsme sledovali, jak si zvířena volí způsob jarní relaxace každý po svém.
Bylo příjemno a klidno, jen nad hlavami nám nepřetržitě štěbětaly tři
vrabčí rodinky, které se stejně jako loni chystají pod naší střechou hnízdit. Na
jejich nekonečné přelety a snášení na hnízdo mají trochu spadeno oba kočičáci,
ale věřím, že Jáju i Sisinku naučíme, že ptáčky krmíme a nechytáme. Při té příležitosti
jsem si vzpomněla jak jsme se radovali, že Jájík před měsícem chytil svoji (zřejmě)
první myš – a to dokonce bez toho, že by ho to měl kdo naučit, protože už
od sedmi týdnů žije s námi převážně v bytě. Je jasně přírodní talent.
Tak jsme s manželem, jako bychom si četli myšlenky, oba současně řekli, že je
trochu divné, že další myš už se asi nekonala a jestli on ji jenom nenašel.
Sousedovic fenka retrívra je vyhlášená lovkyně hlodavců a jejich blízkých příbuzných,
tak nám třeba plotem nějaký ten úlovek podstrčila… To byla sobota.
V neděli dopoledne mě při
jedné cestě z domu na dvorek upoutala krvavá loužička u rohožky. Protože se k ní
právě chystala na průzkum Karolína, musela jsem rychle reagovat a zakrýt ji tím co
bylo po ruce. Hlavně jsem ale přemýšlela od čeho je a jestli se někomu z chlupáčů
něco nestalo. V ten okamžik prolétl nevím odkud až do sednice Jája. Já jsem
vyrazila do koupelny pro houbu na umytí skvrny a jen tak ze zvyku koukla do místnosti.
Jájík si hověl pod křeslem – s myší. Tak jsem vyrazila na lov já…
Jájík vytušil, že ho chci o
úlovek připravit, i když jsem ho jako správného a statečného lovce chválila až do
nebes. Lapnul myšku (už byla mrtvá) a pelášil přede mnou, tentokrát do kuchyně.
Tam si ji „vzorně prostřel“ do své misky mezi dietní granulky. Chválila jsem ho
sice o stošest, ale chytla jsem ho do náruče, manžel mu uzmul myš a odešel s ní
ven. Když byla myška bezpečně „zlikvidována“, vypustila jsem zmítajícícho se
kocourka na zem. Okamžitě začal pátrat, kam se mu ta svačina ztratila, rozčileně si
při tom „pomekával“ a ještě po mně stíhal házet uražené pohledy. Žádná
oblíbená pochoutka ani snaha ho pohladit nebyly přijaty. Jeho rozčilení bylo opravdu
veliké.
Když konečně pochopil, že jediné
řešení je zřejmě nový úlovek a neukazovat se s ním, Jájík na půl dne „zmizel“.
Nepřibíhal na přivolání jako obvykle, nebyl na místech, která už známe…
Kde byl a co dělal ví jen on sám. Nás vzal na milost teprve v podvečer, když
jsem odhalila jeho novou schovávačku – prozradila ho vlastní tlapka, která mu ve
spánku vykoukla zpod závěsu na botníku a když už se mu asi taky trochu stýskalo po
hlazení kožíšku.
Uvidíme, jestli se nám ještě bude chlubit, že plní správnou funkci vesnického kocoura-myšilova.
květen 2005