VENČENÍ - podruhé

 Že je potřeba venčit pejsky jistě není žádný můj převratný objev. Liší se snad jen způsoby, četnost a místa – podle potřeby, možností a chuti – psů i páníčků.
Takto jsem předeslala červencové povídánky a v zásadě se na tom nic nemění. Jenom v té naší kočko-psí smečce se situace dále vyvíjí...

Jaro-léto-podzim převážně na vesnici dodalo našim kočkám Jáje a Sisině samostatnosti a sebevědomí. Přesto berou misku a pelíšky v domě za standardní servis a bezpečné zázemí. A přiznávám, že na noc je ven nepouštím, raději...
I mladý dorostenec - kocourek Kuba - se, díky krásnému a dlouho teplému podzimu, osmělil a stihl si najít místa, trasy a schovávačky po venku a užívá si tak i krátké(?) výlety za plot.

Listopadová sychravá podzimní rána s mokrou trávou (a to ještě nebyl žádný pořádný mrazík) přinesla nový kočičí přístup k psím procházkám.

Stálicí v našem doprovodu je Sisinka. Ač krasavice vzbuzující dojem dokonalé kočky bytové, dožaduje se jako první otevření dveří domu a okamžitě vyráží na kontrolu svých teritorií. Jdeme-li hned s fenkami na procházku, je naší věrnou průvodkyní až k domku s NO, jak jsem popsala minule. V případě jiného (kratšího) okruhu nemá žádné problémy s námi celé "kolečko" i dokončit. Zrychlí krok pouze těsně před cílem, protože sousedovic černý kříženec Knoflík žádné kočky nemá rád a říká to dost nahlas.

Jája má po ránu (a většinu dne) největší práci s tím, jak se kouknout do všech dostupných kočičích misek, všude něco uzobnout a vehementně se u lidské obsluhy domáhat ještě něčeho dalšího. O tom, že se půjde rozhlédnout po přírodě začne uvažovat teprve když má pocit, že z nás nic dalšího, než už dostala, opravdu nevyloudí. Pak vyráží na lov myší. Na procházky s námi chodit přestala.

Druhým, kdo se snaží vyrazit na průzkum "jaké je dnes počasí" je Kubík. Bleskem se protáhne ven, po pár krocích se zarazí, začne protřepávat tlapky a váhá... Nemám se vrátit do teplíčka? Čím se řídí jeho konečné rozhodnutí zatím nevím. Jednou vlítne zpátky až na postele, podruhé zmizí ve stodole, potřetí začne pročesávat živý plot u branky... Na ranní psí kolečko s námi ještě ale nešel.

Minulý týden jsme se s manželem rozhodli skloubit příjemné s užitečným. Vzali jsme fenky na vodítka, manžel se "zapřáhl" do káry a v docela přívětivém poledni jsme vyrazili do lesa na chvojí k zazimování rostlin.

Jája  a Sisina byly někde na toulkách, ale Kubík pozorně sledoval naše přípravy. Když jsme vyšli za branku, tak s námi šel uvnitř podél plotu, až na konec zahrady. Tam si sedl pod zlatý déšť a měl kočičí komentáře. Docela jsem trnula, jestli se k nám na výpravu výjimečně nepřidá. Navíc psí holky za dlouhou dobu pobytu na vesnici trochu "pozapomněly" zásady chození na vodítku, tak se zpočátku hemžily jedna přes druhou, až jsem měla ze tří vodítek hooodně dlouhý copánek a plné ruce práce s rozmotáváním.
No, Kuba nakonec zůstal v zahradě a my putovali za vesnici k lesu. Procházku jsme si docela užili, chvojí naložili a při návratu k domku po více než hodině jsme zjistili, že Kubík strážní stanoviště asi ani neopustil, protože jen jsme byli na dohled a na doslech tak nám vrzal (opravdu - vrká, vrže, mňouk z něj nevypadne) v ústrety. A radostně s námi zase souběžně putoval zahradou ke vrátkům.

Možná taky někdy zkusí venčící kolečko.

S blížící se zimou jsem docela zvědavá, jak si kočičáci poradí se sněhovou nadílkou na chalupě (loni byly kočky nemocné a nevycházely) a jak si zvyknou zpátky v městském bytě bez toulání po venku...
Fenky už jsou zkušené "veteránky", čerstvě napadaný sníh v nich budí radostné lotroviny a zimní život jim komplikují jen 15 cm závěje a posypová sůl.

listopad 2005