KOČKA NENÍ PES... (1)
… včera není dnes… znáte
tu písničku? S tématem moc nesouvisí, jen mě tak napadl tento rým, když jsem
hledala název pro další mé povídání.
Defilé zvířátek aneb sonda amatérského pozorovatele.
Akvarijní
rybičky
Vzpomínám na jedno období
doma v raném dětství, měli jsme akvárium. V podstatě k němu ale mám
jedinou vzpomínku a není moc pěkná. Před odjezdem na moje první letní prázdniny
spláchla mamka rybičky do záchodu. Vím, že to bylo pár neonek a mečounů, ale
dodneška jsem to nepochopila.
Manžel
měl rybičky dlouhé roky přede mnou, tak se plynule zabydlely i v naší
domácnosti. Nakonec čtyři různé živé programy v obýváku jsou mnohdy lepší
než televizní nabídka. Jen pohladit se nenechají. I když - měli jsme roky jednoho
velkého sumečka, který manželovi pravidelně při čištění akvárek
„oďobával“ pihu na ruce.
Křeček
Moje první!!!
zvířátko v životě. Daroval mi ho manžel k výročí svatby, jen trochu
netradičně se slovy "dárek máš v tašce, vyndej si ho". V tašce
byl papírový sáček. Prázdný a potrhaný. Při pátrání po obsahu jsem na dně
v koutku objevila křečka, vyplašeného krémového Medvídka. Když jsem ho vzala
do dlaně, vystartoval a ječeli jsme oba – on strachy, já leknutím, že se mu něco
stalo při pádu.
Netěšila jsem se z něj
ale dlouho, umřel stejně jako jeho další tři následovníci velice, opravdu velice,
brzo vždycky v noci a v podivné křeči. Nakonec jsem se dozvěděla, že
problémem je příbuzenské křížení a infarkt u nich není nic neobvyklého. Takže
další křeček už ne.
Morče
V rámci dovolené
v Krkonoších jsme se stavili u mých příbuzných. Před odjezdem zpátky na hotel
jsme „navštívili“ králíkárnu. Kromě malých králíčků tam teta měla i
morčátka – a hned nabízela. Byl to nerozum, ale když přidala i velkou láhev od
okurek, piliny a seno, bylo rozhodnuto. Zhruba týdenní holčička byla naše. První
dvě noci spal manžel s rukou v láhvi a hladil mrně, které si svým smutkem
po kotci plném sourozenců vysloužilo jméno Kvíčalka.
Kvíčalka s námi žila
dlouhé roky. S kamarádem Drobkem měla celkem dvanáct dětiček. Hlásila se o
jídlo, o společnost, ráda se rozvalovala na klíně a kontrolovala jestli to co jíme,
není náhodou jedlé i pro ni. Po bytě chodila za patami skoro jako pejsek a poznala
když někdo z nás vstoupil o tři podlaží níž do baráku a šel domů – to pak
bylo slyšet nadšené pískání až na schodišti.
Morčátek
jsme měli ještě několik, ale žádné další už nebylo tak vycvičené jako tento
první vypiplánek.
Králík
Doma Kvíčalka, Drobek a
aktuálně jejich 3 potomci a já se ve zverimexu při nakupování rybiček naprosto
zbláznila (ne naposledy…). V kleci tam seděl zakrslý králíček-beránek se
svěšenýma ušima v šedomodrém kouřovém kožíšku! To jsem ještě
neviděla… a zamluvila jsem si ho do pondělí (byl pátek). Nakonec ještě ten samý
den pro něj manžel jel honem před zavřením.
Králičí
holčička Ájinka byla opravdové zlatíčko. Čistotná, trpělivá když po ní
šplhali malá morčátka, nohsled, bydlela v celém bytě, na spaní měla svůj
kotec a na záchod chodila na kočkolit. Ráda se mazlila na klíně, manželovi dělala u
televize podhlavníček nebo ho olizovala kam až dosáhla. Toto zvířátko ale umělo
taky nádherně trucovat. I když byla nepředstavitelný mazel, dokázala s námi
„nemluvit“ jenom a právě proto, že jsme nepřišli včas domů a ona se ze
svého bydlení nemohla dostat na záchod a musela si ulevit v kotci. To se
k nám pak otočila zády a nic jí neudobřilo, dokud nepřišla asi tak po hodině
sama. Tragikomické byly situace, kdy na ní přišly mateřské touhy a vydávala se po
bytě s tlamičkou plnou sena s cílem najít ideální místo na pelíšek. Že
k tomu neměla parťáka jí vůbec nevadilo.
Byla pro nás velká tragédie,
když po třech letech zemřela na králičí mor – jediný rok jsem zapomněla nechat
ji naočkovat.
Manžel
stále tvrdí, že kdyby Bůh vytvořil Ájinku dříve než Evu, už nemusel nic dělat.
Já tvrdím, že byla skoro jako pes, jen neštěkala (nevadí) a nemusela se chodit
venčit (vlastně taky nevadí).
Jejího
nástupce – kluka – jsem velice rychle věnovala na chov, protože byl opravdu
náruživý (a ve svých projevech by některé psy strčil do kapsy). Nakonec ale byla
domácnost bez zvířátek (morčátka postupně dožívala bez náhrady) smutná a tak
už přes osm let s námi bydlí Puťásek (putoval z klína na klín, abychom
ho dostatečně vymazlili). Černobílý zakrslý beránek. Je zlatý, ale protože
čistotnost mu není moc vlastní, už nemůže bydlet všude a není to ono.