Minulé povídání a hlásání o přírůstku bylo z pohledu lidského a stávající chlupaté party. A jak se s novou situací popasoval trpaslík Šmudla?

Zabydlený byl opravdu nečekaně rychle. Myslela jsem, že bude nejistý, ale pohodová špicí povaha mu nechybí ani trošinku, takže jsme byli jeho domov obratem tlapky.
Přestože ho původní smečka nekompromisně vyřadila ze svého středu, nemá Šmudla žádné komplexy a strachy. Naopak někdy mi střídavě připomíná rytíře bez bázně a hany nebo taky skutečného kamikadze.

Kočkouny si "ochočil" raz dva a jejich vzájemný vztah se dále rozvíjí. Zatím se mi bohužel nepodařilo mít v pohotovosti foťák, když oba černobílí chlupáči - Kuba a Šmudla - leží doma v ohromném pelechu nebo v trávě pod keřem a předními tlapkami se packují, dokud to jednoho neomrzí. Už jsem je dokonce přistihla válet sudy v objetí a kocour, i když se zdálo, že má dotěry celkem dost, ani nevytáhl drápky. Moc dobře ví, že mu stačí natáhnout krok a zmizet za plotem. Na Šmudlovi je vidět i radost, když po delší nepřítomnosti někoho z kočičáků potká.

Se špicím holčičím triem to měl trpaslík trochu složitější. Vstoupil do našeho domova v ne právě dobrou dobu, ale jak už jsem psala v úvodním představení, zvládli jsme to rychle a bez úhony. (Kastraci v tomto případě za úhonu opravdu nepovažuji.)

Aktuální situace se posunula téměř k obvyklému normálu. Betynka je zase za dámu, Šmudlovi dobrovolně (byť nerada) přenechává oblíbený tenisák a už ho tolik neokřikuje, když se motá od misky k misce. Nakonec princip krmení - tu vzít granuli, tam vzít granuli - praktikují naši špicové všichni.

Karolínka je naše klasická "buchtička", takže nejde-li o místo na páníčkově klíně a buvolí kost, nejde o nic a je se vším smířená. A na klín se Šmudla jen tak nedostane, ale o tom později...

Zbývá krémová kráska Lady. Byť dosud z fen nejmladší, snaží se už od puberty stát alfa fenou smečky a převzít Betynky pozici. V něčem se jí daří, v něčem ne. Triumfovala úspěšným a pyšným mateřstvím, ale stejně je pořád v hierarchii převážně ta druhá. A teď se přihrnul další člen a pes k tomu! S napětím jsme sledovali, co se bude dít.
Lady je evidentně taktik, nevyvolává otevřené roztržky, fikaně zkouší dosáhnout svého nenápadnými krůčky. První její reakce na vetřelce byla jednoduchá, zahrála na naše city a dlouho jsem měla podezření, že na ní přišla falešná březost. Sledováním se ale vyjasnilo, že krémule na nás jen dělá oči a předvádí nejmírnější a nejtulivější špicí holku na světě. Dokonce jí to pár dnů vydrželo i při hlídkování u plotu. Protože ale Šmudla zůstával dál, polevila Lady a na dvorku je z ní zase dračice na kolemjdoucí.
Šmudlu dobu ostentativně přehlížela a držela si odstup. Po necelém měsíci ho sice dál nemusela, ale už se od něj viditelně neodtahovala. Dnes si myslím, že ho vzala jako člena smečky na plné vědomí a soužití bude bez problémů, protože...
... Šmudla zůstane u nás doma napořád...
... Šmudla bude stále mírně nedospělý a o šéfování se prát nebude...
... Šmudla je takové zlatíčko, na které se snad nemůžou dlouho zlobit ani zvířecí parťáci.

A teď už opravdu jenom o Šmudlovi...

Povahově je špicí klasika - kamarádský a radostný, akorát hlídání ho nijak neoslovuje, takže jsem tiše doufala, že nebude štěkat. No, štěká... většinou proto, že chce od někoho něco a chce to straaašně moc. Úplně nejvíc buvolí kost a ty má moc ráda i Kara. Takže přestože je po zemi rozeseto několik volných exemplářů, dochází k diskusím nad jedním konkrétním kouskem. Mimochodem může za to Kara, protože s oblibou krade a zpracovává části již pěkně měkké. Šmudla se tedy zlobí právem, takovou práci mu to žvýkání dalo...

Vzhledem k hluchotě a ranému mládí bez individuální péče, má pesan určité mezery "ve vzdělání". Není dostatečně fixován na člověka, pravidla venčení mu zůstala utajená, vycházky bere jako zbytečnou fyzickou námahu. Je mu rok, ale v tomto odpovídá tak věku do 6 měsíců.

Za čas u nás se už výrazně zlepšil, i když jsem si myslela, že příklad vychované a pohodové smečky bude hrát pro Šmudlu větší roli. S venčením je to potíž, pokud nejsme dost ve střehu - uklízíme. Jinak ale má celkem dobrou "výdrž", tak snad pravidelným životem zminimalizujeme nežádoucí nehody v bytě.

Znáte normálního psa, který nemusí procházky venku? Já ho teď mám doma. Ven ho nic netáhne, když už tam je, tak podle nálady i chvíli šlape. Kšíry a vodítko mu nevadí, ale má-li pocit, že už ušel dost (třeba i 50 metrů!!!), zalehne a v horším případě se spokojeně převaluje v prachu ulice. Když ho přimějeme jít dál, tak zastavuje u každého zaparkovaného auta a evidentně čeká, že teď už se dál jedině pojede.
Trochu lepší to je na chalupě, kde si zahradu a její zákoutí celkem oblíbil a dle vlastní libosti si pobíhá nebo někde zaleze a spí...

Samostatnou kapitolou je Šmudlova motorika. Evidentně není postižena jen schopnost slyšet, ale má problémy i s rovnovážným ústrojím v uchu uloženým (vida, jak se hodí školní znalosti).
Jak trochu zaklepe hlavou, má okamžitě krok opilého námořníka. A když víc ztratí balanc, tak se pohyb ještě víc zhorší. Při plynulé chůzi nemá problémy. Pro nás to znamená jediné - nesmí se pohybovat v blízkosti děr a výkopů, tam by určitě spadl.
Občas sice také ještě přehlédne na trase postavený kbelík nebo vestavěnou skříň, ale to je asi život :-)).

Zatím nikdo a nic nenutilo Šmudlu k překonávání překážek. Nemyslím tím vzrostlou pampelišku, ta se nakonec většinou poddá, ale třeba takové schody. Tedy, více jak jeden... jeden už mu problémy nedělá tam ani zpět.
Pohyb ze schodů dolů s ním nebudeme trénovat ani my, bude se nosit jako paša, protože nebezpečí pádu by bylo prakticky 100%. Ale chůzi do schodů nic nebrání, to je o koordinaci končetin, a tak už trénuje. Někdy rád a dobře, někdy zbrkle, někdy stávkuje. Jsem neoblomná, takže schody nahoru do 3. patra prostě musí vždycky zvládnout sám (ale stejně ho jistím tím, že je přitom na vodítku). Je to pořád lepší...
S překonáváním překážek souvisí i ta možnost dostat se na gauč, na postel, na klín. V prvních dnech jsme Šmudlu jen museli "lapnout". Ne že by se mu mazlení nelíbilo, ale nijak zvlášť ho nevyžadoval. Postupem času už si dokáže o pomazlení a dokonce i vyzvednutí ke člověku říci panáčkováním nebo nastavením bříška, takže v tomto ohledu dohání "výchovu" velice rychle.
Chalupářské spaní v posteli mu také není proti mysli. Akorát k všeobecné nelibosti musí nejdříve po peřině našlapat 100 jarních kilometrů, ale když konečně zalehne, tak mu to nakonec rádi odpouštíme, protože se přitulí a je jako jezulátko.
Jenom dolů z polstrovaného nábytku se dostává pouze s naší dopomocí a nebo náhodným pádem. Časem snad pochopí, k čemu slouží psům přistavené "schůdky". Každopádně padá z nevysokého a relativně do měkkého :-)

Na konec těchto povídánek jsem si nechala výchovu psa.
Že mimo bezpečný a oplocený pozemek nemůže Šmudla dostat volnost a bude vždy na vodítku je jisté. I když... zrovna předevčírem jsem s ním vyběhla před dům, protože jsem odhadla potřebu venčení. Popadla jsem vodítko a klíče a teprve v přízemí zjistila, že Šmudla nemá kšíry. Nerada, ale riskla jsem to. Bylo to rozhodnutí správné, protože malá i velká potřeba následovaly na trávníku vzápětí. Ale já měla celou dobu oči na šťopkách a nohy připravené k běhu za psem. Nic naštěstí nezkomplikovalo situaci a spokojený Šmudla se nechal v klidu popadnout zpět do náruče. Výjimky z pravidla ovšem i tak budou pouze v nouzi nejvyšší.

Nejlepší pojetí základní výchovy k poslušnosti domácího mazlíčka u Šmudly je mi zatím stále záhadou.
Když jde o nevhodné činnosti, musím k němu dojít. A ne vždy dojdu včas, že... To se pak špatně "velí". Říct Fuj byť sebedůrazněji je o ničem a nějak ho třepnout? Přece nechci aby se bál. Takže hledáme nějaký kompromis a klika je, že Šmudla zase až tak moc alotrií nepáchá.
Obdobná situace je, když štěká nevhod nebo moc. Okřiknutí nefunguje... Díky za hodné sousedy.

Povely "sedni, lehni" nechávám u psa této velikosti stranou, i když snaha ho posadit na sundání kšírů tady je. Jenže právě v takových okamžicích se on snaží děsně nutně někam rychle přemístit. Přiznávám se, že to neřeším. Dvě kila chlupů zpacifikuji a jít může terpve až ho pustím.
Stejně ho "přepírám" při česání, stříhání drápků a jiných nutných činnostech. Někdy je jak milius, jindy je hysterická bestie. Naštěstí na mne fyzicky nemá, tak ho prostě láskyplně a důsledně krotím. Je škoda, že v takových okamžicích není úplatný jako jiní pesani, třeba by se postupem času nechával přeprat rád.

Za nejdůležitější vždy považuji přivolání nebo zastavení psa. Už výše jsem napsala, že venku bude na vodítku, takže zastavení se řídí jeho délkou nebo brzdou. Ale to přivolání, to bych moc ráda naučila i Šmudlu. Hodí se i v bytě nebo na zahradě. Minimálně proto abych si za ním nohy neuběhala :-).
Tady je největší problém právě v tom, že není na člověka zcela fixován. Už sice vysledoval, kdy se rozdávají pravidelné odměnky, následuje smečku a dokonce ji už i předbíhá. Piškoty a jiné dobroty má rád. Ale v jiných situacích je to, jestli přijde, sázkou do loterie. Můžu mít plné hrsti piškotů, můžu ho lehce lákat, můžu výrazně gestikulovat.. zatím se na nic nechytá. Přijde, když ho nohy donesou a nebo jde úplně jinam. Dokonce, když už přijde, tak tu odměnu klidně nechá bez povšimnutí!
Ale nevadí, určitě ještě něco vymyslíme nebo se se stavem prostě smíříme.

Šmudla je už standardní člen naší smečky, takže nové speciální zpravodajství o něm bude pouze v případě, že život s ním nabídne opravdu speciální téma. Ale povídánky tímto 45. vydáním rozhodně nekončí.

červenec 2007