Dina - rušivý element (2. díl)

Tak už je to tady! Splnění dávného snu a pořízení "vlčky".


Navazuji na první díl povídání o příchodu Diny a tentokrát to bude pohled pátý - Dina a svět. A protože čas pokročil, je Dině šest měsíců. Rarach je čím dál větší, ale vezmu to popořádku...

Od prvního setkání s Dinou, v rychlíku z Pardubic do Prahy, ji považuji za suverénku. A taky trochu samorostlou.
První jízda vlakem, zabydlení, postupná změna krmení, návštěvy veterináře, cestování autem, návštěvy v rodině... To všechno zvládla jakoby mimochodem. Obojek a vodítko není zdrojem konfliktu, akorát má někdy málo trpělivost, když se nám nedaří v záplavě chlupů najít zapínání obojku. Ona sebou šije a my marně šátráme. A také se rozhodla, že vodítko je fajn kousadlo a vodí se tak trochu sama. Na jednu stranu dobře, že není štronzo, ale jak uřídit tu záplavu energie, to v návodu od chovatelky nebylo. Chce být všude a nejlépe najednou.

Zdání suverenity se ztrácí postupným setkáváním s realitou života. Na dálku se "prsí" na cokoliv živého. Při setkání z blízka hrdinství mizí, ale jen na chvíli. Klasickou známku psí nervozity - ocas stažený na zadek - předvedla zatím jenom jednou. Postupným osmělováním se trénuje do života. Byla se podívat na mezinárodní výstavě v Brně, začali jsme chodit do psí školky na cvičák. Z procházek má své oblíbence za ploty sousedů. Jediná škoda je, že nemá denně možnost vylítat se s rovnoceným psím kamarádem.

Ač pes venkovní, máme svou zvířenu rádi kolem sebe. Může tedy Dina i do bytu, ale zvykáme jí na kotec, aby pro případ potřeby vydržela i ve své garsonce. Napřed se nechtěla kotci ani přiblížit, pak se osmělila a schody vyzkoušela, dovnitř se nechala nalákat výhradně na dobrou baštu. Když byla zavřená, tak nejprve převelice lomcovala mříží a povykovala na celou ves, a postupně se to lepší.

Pobyt na dvorku a v boudě jí nedělá problém. Buď se kochá okolím, zabaví se hračkou nebo hryzáním kostí, případně zaleze do boudy se slámovou matrací a spí. Na dvorku také hlídá, ignoruje projíždějící dopravní prostředky, chodce nikoliv. I když je zima a lidí venku zase tak moc neprochází, má už nyní jasno, že někoho si ani nevšimne, jiné ráda vidí a na některé štěká jak o život. Podle čeho si vybírá zatím netušíme a ještě nám není jasné jestli nebudeme muset pověsit poštovní schránku před plot.
Přes obměnu hraček si dvorek a přístupnou část zabydluje po svém - okusuje rostliny, hrabe v záhoně, v trávníku chystá důlek na hraní kuliček... Nejprve mi pomáhal sníh a chvojí, ale už musíme vymýšlet jak ovlivnit nežádoucí psí zahradničení. Ráda bych měla rostlinstvo jen podle svého vkusu.
Má radost, když za ní přijdeme ven, raduje se nám až nad hlavu. Stejně nadšená je, když vyjdou ven špicí trpaslíci, to ale musíme korigovat, jinak bychom z nich měli mnohobarevnou chlupatou placičku.

V začátcích a díky uplynulým třeskutým mrazem nocovala Dina ve verandě. Provizorně schované boty ani molitanové pelechy od ní nedoznaly žádnou újmu a z větší části je prakticky čistotná. Jen venku si místo na venčení zrovna nevybírá.
V bytě je taky skoro vzorná, probírá se hračkami, lítá prostorem, chce se kamarádit s trpasličkami, očuchává kočky a občas někde na chvilku padne a spí. Jejím největším parťákem je Šmudla. Opečovává ho, chce ho mazlit a krade mu drobky z piškotů.

Při procházkách na lukách za vsí a po lese to s ní bylo dosud fajn. Zvláště dokud byl sníh, tak se vylítala a v hlubokém sněhu i utahala. Zajíce a srnky jsme stihli vidět dřív než ona a natrénovali jsme docela dobré přivolání. S příchodem jara a blížící se pubertou je to jiné. Potřebuje stále větší "dávku" únavy, občas je neslyšící a momentálně největší zábavou je čenichání v loňské trávě a lov myší. První dostala darem od Sisiny, ale už si dokázala při procházce bleskově lapit i svůj vlastní úlovek. Výměna myšáka za dobrotku dala dost ukecávání.

Na chvilku se jí zastavil růst, zatímco měnila zuby. Už nemá bodavé jehličky, ale velké zuby a pevný stisk, místo škrábanců začala vyrábět modřiny.
Začal jí růst dospělácký kožich, tmavne a při hlazení už není "chemlonek". Pročesávání dá ale pořádně zabrat. Teď si ještě přeji aby trochu poporostla, i když aktuální výšku nejsem schopná změřit ani odhadnout. Naše tornádo je pořád v pohybu nebo se radostně plazí a nastavuje bříško.

Tyto dvoje povídánky jsem pojala jako deníček příchodu Diny do naší smečky. Doufám, že nějaké radostné téma na skutečné povídánky se brzo nabídne a já najdu čas je také sepsat. Protože čas je právě to co mi s Dinou nejvíc schází.

duben 2012