JÁJÍK  MYŠILOV

Tak nevím, v minulém povídání jsem popisovala Jak jsem naštvala kocourka Jájíka a končila s otazníkem, jestli se nám bude ještě chlubit svými úlovky. Asi je všechno trochu jinak. Hned následující víkend mne kocourek donutil „lovit“ s ním.

Poněkud větrný sobotní den s deštěm na spadnutí. Je jaro, všechno kvete a roste, tak se snaží i tolik nevítaný plevel. Dala jsem si tedy malý závazek (nerada) vyplít živý plot. Jak se tak v podřepu snažím zvítězit nad kopřivami, najednou se přímo přede mnou objevil hryzec. Připelášil ze zahrady a hned za ním náš kočičí lovec. U mne zastavili – oba.

Hryzec se opřel zády o obrubník živého plotu, předními pacičkami se dělal ještě větší (nebo se vzdával?) a ukazoval všechny čtyři žluté zuby. Syčel. Jájík ho tlapkami tak zkusmo „fackoval“, ale k zakončení boje se vůbec neměl. Je fakt, že proti myšce byl tenhle úlovek opravdu chlapák. Z mé druhé strany to divadlo se zájmem sledovaly fenky, Lady by se evidentně i ráda zapojila. Kočička Sisinka se zřejmě oddávala svému oblíbenému lenošení na sluníčku v některém záhoně mezi květinami.

Neodehrávat se mi to přímo pod nosem, budu v klidu, ale po pěti minutách patové situace jsem se natáhla pro cihlu a rozhodla. Sice s trochu těžkým srdcem, ale kdo by si nechal dobrovolně na zahradě takového podnájemníka… Vyřešením situace opadla moje pozornost, bohužel. Když jsem šla v rukavici sáhnout pod cihlu, abych oběť odnesla, nebyla jsem plně ve střehu, zato Jája ano. Hryzce popadl bleskově do tlamičky a zmizel. Pozor, příběh ani zdaleka nekončí.

Nenadchl mě tím, ale rozhodla jsem se nechat to na přírodě. Jenže. To by se ten můj kočičí rytíř nesměl nesmírně bavit předváděním se jaký je velký lovec a s hryzcem v tlamě nepřibíhat každou chvilku na dvorek, pohazovat si s ním, chvilkama ho odkládat (a Lady nastartovaná taky si ulovit) a když jsem se přiblížila, popadnout oběť a zmizet za vyrovnané dříví nebo do jiných schovávaček. Po hodině už mě ta hra opravdu moc nebavila. Snažila jsem se Jájíka překvapit, polapit, ukecat, uplatit a mrtvolku odnést, ale všechno marno. Po další hodině se mi zdálo, že má Jájík   hlad. Tak jsem se vždy, když se objevil, snažila o výměnu hryzce za misku s granulkama, ale pudy byly silnější. Nakonec – po další hodině! – jsem se rozhodla obětovat kousek své večeře a došla pro dvě kolečka z dietního párku. Jedno jsem pohodila na druhou stranu od právě odloženého hryzce, druhé dala do mističky. Jája nasál vůni (psi také a měla jsem co dělat je zadržet) a vyrazil ke zdroji. Sice se ještě jednou ohlédl po uloveném hryzci, ale tohle bylo silnější (konečně!). Hned jsem mu pod nos přistrčila i misku s dalším kolečkem a granulema a kocourek pro tu chvíli zapomněl na celý svět. A já měla možnost provést s úlevou „likvidaci“.

Myslíte, že tím den skončil? Kdepak a podle mého se něco podobného nedá vymyslet ani v nejbujnější fantazii.

Netrvalo to ani moc dlouho, já byla zase zpátky u pletí a koutkem oka jsem zaregistrovala v zahradě příliš jednotný pohyb. V opačném směru a psím podání by mě ani nepřekvapil, bylo by jasné, že psí holky alespoň symbolicky podél plotu prohánějí auto nebo cyklistu. Ale tohle bylo obráceně a pelášil Jájík, bok po boku se Sisinkou. Když jsem zaostřila, šly na mně mrákoty. Před kočičím tandemem prchal – no jo, další hryzec. Sice na chvíli zalezl do libečku, ale chybně se rozhodl prchat dál. Takže když se vyřítili ke mně na dvorek, byla jsem opravdu nejrychlejší já a moje cihlová zbraň. A že jsem byla obezřetná při dalším zvednutí cihly, na to můžete „vzít jed“.

Teď jen tiše doufám, že se kočičáci stanou plnoprávnými lovci oba a že další story už se odehrají bez mé spoluúčasti.

květen 2005