JAK  JSEM  KE  ŠPICŮM  PŘIŠLA...

Motto:
... tady jsem se snažila přiblížit, jak mé chlupaté štěstí vzniklo a příbližit Vám jak moc jsem asi "potrefená". Uznejte, že stručně napsat to ani nešlo.

Jak to všechno začalo...
... přiblížil se mi věk, kterému již sluší zařazení do střední generace. Začala jsem mít pocit, že bych mohla být dost dospělá na to, přejít od křečků, morčat a zakrslých králíků k péči o kamaráda nejvěrnějšího - psa. Byla jsem sice "limitovaná" pracovním vytížením a bytem 2+1, ale na druhou stranu jsem očekávala společníka, který nebude spokojen jenom s líným povalováním na polštářích. A tak jsem začala pročítat odborné časopisy tři roky nazpět, listovat encyklopediemi, zvažovat pro a proti. Po teoretickém studiu jsem se rozhodovala mezi špicem, papillonem a boloňským psíkem. Na radu poradkyně chovu trpasličích špiců jsem vyrazila kouknout na bonitaci, vyzvídala na přítomných (trpělivých-díky!) chovatelích a rozhodla se, že ještě nejprve navštívím klubovou výstavu a taky chovatele papillonů. Mimochodem - jak krásný byl vlčí špic krátící si čekání na bonitaci zdoláváním agiliťáckých překážek! - ale ne, do bytu ne...

Můj první pes
... při zjišťování termínu "klubovky" mi poradkyně sdělila, že kousek od mého bydliště je nakrytá oranžová fenka a dala mi kontakt na chovatelku. Hned po první návštěvě v CHS Malé slunce jsem zavrhla všechny další úvahy a otazníky. Dohodly jsme se s chovatelkou, že pokud se vše podaří a narodí se fenečka, budeme její nová rodina. Od té doby jsme s manželem pořádali pravidelné páteční návštěvy u Rity Starečkové, kde se nám kromě vynikajících čajů dostávala spousta užitečných informací a kde jsme se přátelili s budoucí psí matkou i její dcerou. Návštěvy jsme přerušili pouze na krátké období po porodu a jak to jen bylo možné, začali jsme jezdit mazlit celou špicí rodinku. "Svoji" fenku (vrh C - 2 fenky a 1 pejsek) jsem si ani vybírat nemusela. Sama mi projevila přízeň a protože byly holky každá jiná, bylo s určitostí rozhodnuto, které potěšení nám změní letitý stereotyp. Tím zlatíčkem se stala Caira Malé slunce (1999) - jinak naše Betty. Od prvních úvah o pořízení psa po její převzetí uteklo 1,5 roku!

Sluníčkem je stále. Po přezubení jí sice nevyrostl jeden řezák a měla problémy s praskáním koleních vazů, ale mé ambice s vystavováním a chovem vlastně nikdy nepočítaly, tak jsme neprožívali žádné zklamání. Nade vše splnila očekávání v lásce a přátelství i v tom, že musíme ven za každého počasí. V půl roce jsme se chodili (všichni) na kynologické cvičiště učit základní výchovu psa. V této "školce" mezi štěňaty NO, setrů, novofundlanďanů a dalších byla Betka s 1,5 kg opravdu rarita, ale o to víc jsme byli pyšní, když naprosto s přehledem projevila všechny kladné špicí vlastnosti a někdy těm obrům předváděla, že nechápe proč se oni bojí. Její specialitkou byla lávka a průchozí tunel, takže zatímco se ostatní báli, my ji museli trošku krotit a bavit jinak.

Nejlépe ji charakterizuje označení "dáma" - je důstojná, rozděluje přízeň a od mala obchází kaluže. Umí být ale i lump, hračička, mazlík a někdy paličátko

Barvičky
... nabídka 10 možných barevných rázů mě natolik okouzlila, že po prvních prožitcích se štěnětem doma, jsem se rozhodla, že by to chtělo ještě jednu kamarádku - taky aby Betce nebylo samotné doma smutno, že...
Rozhodla jsem se pro "černouška". Štěňátek se v té době moc nenabízelo, alespoň ve mně tehdy přístupných zdrojích (kdepak běžně na internet). Nakonec jsem reagovala na inzerát v časopise. Domů jsme si po dohodě přivezli Tessu - jinak Dalajda se Smečky (2000), která měla z chovu vylučující vadu (neuzavřená fontanela), ale to opět nebyl u našich pohnutek problém. Trošku horší bylo její začlenění do naší "smečky". Měla již 7 měsíců a bylo zřejmé, že její socializace neproběhla právě optimálně. Bála  se skoro všeho, neuměla chodit na vodítku... Bylo to pro mne překvapení, ale snažili jsme se o nápravu na osvědčeném "cvičáku". Po dvou měsících snah a trpělivosti bylo znát, že přece jenom zvítězí zdravé špicí jádro a z Tessy bude časem vychovaný a sebevědomý jedinec. Bohužel k tomu už nikdy nedošlo... Kombinace plašánka, prvního hárání, závislosti na páníčkovi a půldenního "odložení" k rodičům nám přinesla velký smutek. Využila první příležitost a neomylně se vyřítila z domu, ze vrat, k lesu... Řadu dní jsme ji intenzivně hledali, řadu týdnů se dál nevzdávali, ale přestože byla čitelně tetovaná i čerstvě očipovaná (2 dny), nikdy jsme ji nenašli. Už jsou to tři roky a nám je stále smutno.

Nejlepší lék je určitě jiný pes. Tak nám zaplnila domácnost Karolina Zlatý prach (2001) - Kara. Černá trpalička trpasličí a chundelatá. Ještěže se jí lesknou oči, občas jinak není poznat, kde má začátek a konec. Mňouká, sedá si jak medvěd a nade vše miluje drbání bříška. K tomu je naprostá koketa, která se snaží upoutat pozornost psů všech ras a velikostí i okolojdoucích mužů všech věkových kategorií. Občas to působí, že ji mám vycvičenou na vhodnou záminku k seznámení. Kromě této vlohy ji nenechávají klidnou "věci v pohybu" - od hmyzu přes cyklisty po jakýkoli dopravní prostředek, moc ráda zkouší kdo je rychlejší. Na vodítku je to problém, ale v oplocené zahradě radost sledovat. Strážní stanoviště u branky opouští jen velmi nerada.

Tak jsme si pár let v klidu užívali radostí i starostí běžného dne... S rozvojem informačních technologií, jsem nacházela na internetu nové a nové informace, zájmové a klubové stránky, chovatelské stanice. "Internet je nebezpečný!" Po pár e-mailech s chovatelkou, které jsem původně jen pochválila webové stránky, se mi naprosto neplánovaně a velice pokušitelsky nabídla možnost získat další barvu trpasličího špice. Kdo by odolal... Já tedy ne, a všechny logické i jiné argumenty šly stranou.
A máme doma barevné trio - krémová Pompon Chérie Boheme (2003) - Lady - je naše nové chlupaté potěšení. Je to můj špic nejšpicovatější. Od štěkotu na cizí vetřelce, přes neutuchající energii a výskoky, po bezmeznou oddanost a snahu zavděčit se. Ač na prahu puberty, projevila Lady maximální mateřské vlohy, když se k nám na chalupě přidal do rodiny kocourek Jája "z pod králíkárny", kterého malí kluci předčasně odebrali od kočičí mámy.

A všichni spolem svorně milují zakrslého králíka Puťáska, který už je osmiletým nestorem. Podle situace se o něj snaží pečovat, lákat ho ke hraní nebo mu ujídají (ovoce, seno, i tvrdý chleba se musí zkusit...).

Nejnovějším přírůstkem do chlupaté smečky je od listopadu 2004 útulková kočička Sisinka. Krom toho, že jsem chtěla najít Jájovi kamarádku na lumpačení (Lady je po prvním hárání odtažitější od kotěcích her), rozhodla jsem se pomoci alespoň trošku všem obětavcům, kteří pečují o neplánovaná a odložená mňoukátka. Na výstavě útulkových kočiček mě pak "oslovila" číča, na které jsou všechny barvy srsti mých psích holek. A jak se jí u nás daří najdete tady.

Děkuji, že jste se seznámili s charakteristikou mého "zvěřince". Jak se nám bude dařit na výstavách a v chovu najdete na dalších stránkách. Třeba se jednou seznámíme osobně a přes psí kamarády se staneme alespoň spřízněnými dušemi.

A ještě k názvu chovné stanice - hledala jsem co nejvýstižnější jednoslovné vyjádření mé psí smečky. Naprosto dokonale ten požadavek splnila italština slůvkem "canea", která znamená "psí smečka" nebo "psí štěkot" a to obojí moje (Dandy) špicí holky jsou.

Jednou se mi ještě možná podaří splnit tajné přání a mít příští špicí přírůstek v barvě vlkošedé, ale na to je zatím dost času...