Viktorce už byly 4 měsíce a je u nás více jak polovinu svého mladého života. Z kotíka její postavička dostala formu mladé ladné kočičí šelmy. Dojem pantera zvýrazňuje i to, že se nám holka čokoládová přebarvila. Je z ní teď černý kominíček a z kožíšku jí vyskakují jednotlivé stříbrné chloupky, jako dikobrazí bodlinky. V reálu je to moc krásné, třpytivé, ale vyfotit se mi to pořádně ještě nepodařilo.
A že je to malá ďáblice, nezapře ani kukadly, svítí jí jak oranžové uhlíky a je jí pořád plný dům. I na toho kominíka si občas zahraje - hraboší v uhláku a koši u kamen, ještě stěstí, že topíme jenom dřívím :-)).

Soužití se špicí smečkou už jsem označila jako bezproblémové minule. Ovšem i to se stále vyvíjí. Viktorka je čím dál, tím víc "oprsklejší", i když se už od začátku nedržela nijak zpátky. Pesany přeskakuje, loví ze zálohy, pročesává jim packama kožichy, krade granule pod čeníšky a nevynechá vůbec žádnou příležitost, aby je nezkusila všelijak pokoušet. Mají s ní svatou trpělivost, i když občas zkusí aspoň výchovné vrčení.

S Bedřichem se vztah bohužel nestihl nijak dál vyvíjet, protože nás kocour "veliký" na začátku listopadu nečekaně a rychle opustil do kočičí věčnosti.

Se Sisinkou je vztah "setrvalý". Už se nám doma sice neozývá syčení, ale kamarádství se stále ještě nekoná. Spíš bych řekla, že se jedná o příměří beze zbraní. Sísa je na Viktorku současně zvědavá a přitom pořád mírně odtažitá, občas ji trochu preventivně "propackuje". Trochu víc vzala kotě na milost ve chvíli, kdy jsme Viky začali pouštět na dvorek a zahradu. Myslím ale stále, že je jen otázkou času, kdy půjdou holky kočičí vesnicí spolu.

Viktorka už je zabydlená natolik, že chodí ven i bez dozoru, jak se jí zlíbí. Sice ještě sama neopouští zahradu, ovšem na psí vycházku s námi vyrazila bez rozpaků hned při první příležitosti. Je sice neohrožená, ale překvapivě i chvílemi docela rozumná, protože při sebemenším náznaku nebezpečí - třeba když zjistí, že jsou ve vsi i jiní než naši psi - bez váhání upaluje až domů do verandy.
Oplocené okolí domu má už prozkoumané a tak ji evidentně láká zjistit, kam to přes plot nebo pod vraty mizí Sisina. Zatím za ní jenom upřeně kouká.

Je věčný průzkumník i doma "všude vleze, všude čumí", vymetá kouty, schovává se do skříní, i když máte pocit, že nikde není, najednou se zjeví... Proti prvním zážitkům na cestě domů je zásadní změnou to, že už není ani trochu umňoukaná. Mňoukne jenom když něco chce říct, jinak je potichu nebo pustí vrnivý motorek.
Ze všech kotíků, co u nás vyrůstali, je nejhravější. A věřte, že ke hrám se hodí úplně, ale vážně, úúúplně všechno a hračky se musí plynule střídat, aby to nějaké nebylo líto. Ovšem nejoblíbenější hračka jsou ty výše zmiňované psí granule. Po hladké podlaze jezdí jako puk a když se někam schová, je tak snadné ukrást z misky další... A panička pak legračně leze po čtyřech a pátrá, loví spoza skříní a vůbec se tak dá zase pěkně zabavit kočka :-)).
S přibývajícím věkem už ale naštěstí nachází Viktorka radost i v občasném lenošení a tak můžeme chvilkama polevit v ostražitosti.

Zvláštní je, že i když je u nás od malinka, je po britské bytové kočce a mazlíme ji od začátku, je spíše divoška, která kontakt vítá, ale považuje ho za skvělou příležitost vyzkoušet hbitost tlapek, špičatost drápků a ostrost zoubků... Ruce a nohy mám podrápané víc než od Jáji a Sisiny - a to byly holky koťata obě současně!
Ale i to mazlení už se lepší a občas se nadějně vtírá a sama strká kebulku do dlaní.

A teď perlička na závěr...
V povídánkách z února 2005 a také ze září 2005 "vyprávěla" Sisinka své a Kubíkovy zážitky s naším stříbrným smrkem. V předzahrádce pod ním stojí ptačí krmítko, takže je to lákavé místo a je tedy dílem okamžiku, kdy kočičí hlava dostane nápad a na smrk vyleze. Problém je, že to vždy napadá hlavu kotěcí a tak jsou zkušenosti a fyzička ještě v nedohlednu. Výsledkem je snadný šplh do koruny a následné dilema, jak zpátky dolů... A když to hlava nevymyslí, je potřeba si zavolat pomoc.

Tak i Viktorka...
...neustále se vyskytovala, v domě i na zahradě a najednou jí delší čásek nebylo. A tak nastalo pátrání, jestli není někde zavřená, volání, aby se vrátila a nic. Při dalším pátracím kolečku se ohlásila... a tak páníček popadl žebřík, vylezl kam až to šlo a Vikýska ukecával tak dlouho, až se nechala snést na pevnou zem.

Nikdo z kočkounů si to nezopakoval a nebo už si věděl rady, takže věřím, že i Viktorka je poučená... A jestli ne, bude zase o čem napsat ;-).

prosinec 2008