Šmudlínova hluchota má dva aspekty - jemu je naprosto šumák a nemá problém, my se naučili problémy z ní vycházející eliminovat a zůstává nám tedy především jako téma vtípků a slovních hříček. Běžně se s mužem i zvířenou častujeme poznámkami typu ...no, slyšel si to Šmudlo?...; ...si ho zavolej...; ...dělá jakože neslyší...; ...jsem myslel(a), že oficiálně je tu hluchý jenom Šmudla... apod.
Každopádně se Šmudlou mluvíme jako s každým z našich chlupáčů a přijde nám to normální :-). A vždy si říkáme, že kdyby hluchý nebyl, tak by s námi nebyl a to by byla škoda.

Soužití se smečkou bylo vyřešené během 6-ti týdnů, o tom už jsem tehdy psala, takže s odstupem času mohu vyhodnotit, že se na tom nic nezměnilo. Šmudla stále lépe akceptuje zažitá domácí pravidla a zvyky, našel si svá místečka, vybral si oblíbené hračky a zvládl i příchod kocoura Bedřicha. A jak tedy dohnal své "vzdělávání", abych o něm už nemohla psát jako o momentálně opožděném? :-)). Osobně si troufám říct, že docela dobře. Pro kontinuálnost v článku použiji i to co jsem napsala na stejné téma dříve, aby bylo přímé srovnání.

Povahově je špicí klasika - kamarádský a radostný, akorát hlídání ho nijak neoslovuje, takže jsem tiše doufala, že nebude štěkat. No, štěká... většinou proto, že chce od někoho něco a chce to straaašně moc. Úplně nejvíc buvolí kost a ty má moc ráda i Kara. Takže přestože je po zemi rozeseto několik volných exemplářů, dochází k diskusím nad jedním konkrétním kouskem.
Tak na tom se nezměnilo vůůůbec nic :-). Nebo snad jedině to, že se naučil "si říkat" i o další věci - třeba o hraní nebo o mazlení, ale také si hraje na šéfa a nelíbí se mu, když někdo jiný sedí u misky s vodou, když mu zabere oblíbené místečko nebo se příliš blízko pohybuje "jeho" svačiny...

A co je úplně super je to, že se stal úplně správně "vítací", jak je špicům vlastní. Příchozího po zaregistrování obíhá a všemi dostupnými možnostmi se hlásí o pohlazení. Úplně nejraději padne na záda a nastaví bříško, tak dokáže ležet poměrně hodně dlouho :-))

Vzhledem k hluchotě a ranému mládí bez individuální péče, má pesan určité mezery "ve vzdělání". Není dostatečně fixován na člověka, pravidla venčení mu zůstala utajená, vycházky bere jako zbytečnou fyzickou námahu.

Fixace na člověka doznala výrazného posunu, ale i to je takříkajíc "po šmudlím". Už asi nezměníme to, že Šmudlu nelze přivolat žádným způsobem - neplatí na něj nic - gestikulace, lákadla, odměnky. Prostě když to nenapadne jeho hlavu, tak se přiblížení nekoná. Ale zlepšilo se to, že když si pro něj člověk dojde, tak se nechá v klidu sebrat a vesele nekličkuje...
Na druhou stranu se ale rozhodl, že jsme poměrně zajímavým objektem pro jeho osobní zájem a sám si za námi chodí. Máme z toho radost, i když si zpravidla vybírá opravdu skvělé chvilky. Velice lákavé jsou pro něj nohavice v okamžiku, kdy si je člověk obléká nebo svléká a zrovna stojí jen na jedné noze. Umí si bleskově ustlat na nártu stojící nohy a v okamžiku tvrdě usnout, co na tom, že je to noha paničky, která u linky kmitá kolem vaření. Je také převelice pracovitý a hlavně páníčkovi pomáhá uklízet nářadí, šroubky, odřezky dřeva a protože je trošku tajnůstkář, dělá tak chalupářské kutění s detektivní zápletkou mnohem zábavnější.
Opravdovým vyznamenáním ale je, že se s námi chce mazlit a že si o pozornost dokáže říct. Dříve se hladit "nechal", když si ho člověk ulovil a jinak neměl zájem... Teď se hlásí o zvednutí na gauč, sám se přitulí a dopasovává, aby byl kontakt co nejtěsnější. Neleká se hlazení ve spánku a dokáže spát s tlapkou v ruce.

Čistotnost se přiblížila docela k ideálu. Pravidelné venčení má zažité a když má potřebu v jiný čas, naučila jsem se to na něm docela dobře poznat. A když to nevyjde, tak je to vlastně moje chyba, ne?

Znáte normálního psa, který nemusí procházky venku? Já ho teď mám doma.
Tak v tomto se žádný zázračný posun nekoná. Městskou procházku odšlape podle nálady, zahradu akceptuje mnohem lépe, ale také se na ní ne vždy s nadšením vyřítí s ostaními. Ale když už je vynesen, tak většinou objevuje... Schody už zvládá bez velkých protestů, dokonce mě už i párkrát předběhl, ale to bude spíše výjimka.

Výchova se u Šmudly scvrkla na jediné pravidlo - člověk je šéf. Toto musí akceptovat při jakékoli manipulaci a nám to pro život také postačí. Je pravdou, že hysterických nenálad má Šmudlín stále méně a ty co mu zůstanou, už nijak zvlášť neobtěžují.

Přerod se udál ve vztahu k hračkám. Původně byl hlavně žužlací a bůvolí kostičky byly jediné zajímavé. Teď už je i "mordovací" a vybírá si k tomu různé objekty - copánek (k nevelké radosti Betynky), provázkovou chobotnici, měkký mrňavý balonek a úplně nejvíc plyšového myšáka, který je jen o málo menší než on a můžete ho znát ze snímků se spícím kocourkem Kubou. Důležité je, že si pro hračky nelení vlézt do ohromného pelechu, kam se sápe opravdu zajímavou technikou, ven už vyskakuje o poznání snadněji. Jediné mínus je, že žádná hračka neudrží jeho pozornost moc dlouho, že hozený balonek ho zajímá jen pokud se kutálí kousíček před jeho čenichem. A přitom když má hravou, tak dokáže být neodbytný a únavný tím, že neví co chce, ale chce to mooooc.

Na závěr jsem si nechala odměnky. Trošku jako zlatý hřeb, protože v tom je Šmudla opravdový mistr smečky. Sice jsem to napsala v zatím posledních povídánkách Dobrotky, ale sem to prostě musím zopakovat. Pravidelné příležitosti, při kterých smečka dostáva nějaký ten mlsek, má Šmudla zmapované naprosto přesně a nedovolí nám zapomenout na povinnosti ani náhodou. Jeho nedočkavé obíhání míst, parťáků i lidí je neskutečné a směšné zároveň. Zatím jsem vždy odolala pokušení zjistit, co by se dělo, kdybych se stala nedůvtipnou a mlsek nedala :-)).

No řekněte, není zlatíčko? JE, pro nás určitě!!!

duben 2008